Antonín Veselý, paralegal

Jistě se všichni shodneme, že současná situace není zcela běžná a zároveň není pro nikoho jednoduchá. Z právního hlediska můžeme hovořit o bezprecedentní situaci, kterou o to více zhoršují nařízení i jiné mediální výstupy Vlády České republiky. 

Tím pochopitelně nechci říci, že nařízení jsou špatná, protože bych se nerad vměšoval do mechanismů, které mne přesahují. Nicméně zmatečnost, nepřehlednost a mnohdy až nahodilost nařízení důvěru národa neposiluje. A buďme zcela upřímní, pokud se nám sami členové vlády mezi sebou dohadují na Twitteru, budou se do stejných šarvátek pouštět i občané.

Debata na diskusních fórech se zdramatizovala po rozhodnutí Městského soudu v Praze ve věci sp. zn. 14 A 41/2020, ve kterém soud rozhodl o zrušení mimořádných opatření Ministerstva zdravotnictví vydaných v souvislosti s výskytem onemocnění COVID-19 v České republice.

Jedna strana poukazuje na složitost celé situace a vládu omlouvá, druhá strana kontruje argumenty o amatérství vládních činitelů. Objevuje se však i další skupina, která bere rozhodnutí jako fakt a zamýšlí se spíše nad možnými důsledky ve vztahu k náhradě škody.

Přijde podnikatel přijetím pomoci o právo na náhradu škody?

Vedle polemik ohledně rozsahu náhrad lze zaznamenat i obavy z vypočítavosti vlády. Konkrétně, že si stát vše pojistil tím, že do žádostí o finanční pomoc, resp. následných dohod uzavíraných v rámci programu Antivirus, ukryl ustanovení o vzdání se jiných nároků při přijetí určité finanční podpory. 

Jinými slovy se podnikatelé bojí, že přijetím některé z nabízených státních podpor se vzdají možnosti požadovat náhradu škod (například ztrátu zisku). Zde je nutno říci, že v tzv. „pětadvacítce“ takovéto ustanovení nenalezneme, otazník však zůstává u balíčků vládní pomoci nazvané „COVID I“ a „COVID II“, které kolem sebe mají auru tajemnější než hrad v Karpatech. 

Obecně a stručně k odpovědnosti

Pojďme si tedy simulovat situaci, v níž stát skutečně šikovně zakomponoval ustanovení o vzdání se nároku na náhradu újmy. Rád bych tedy rozvedl svou úvahu, proč by se k těmto ustanovením nepřihlíželo.  

Občanský zákoník přijatý v roce 2012 se v úpravě právní odpovědnosti za škodu rozhodl navázat na ustanovení ABGB, čímž došlo k odklonu od starého občanského zákoníku (z. č. 40/1964 Sb.). Základní myšlenkou bylo vytvoření duality právní odpovědnosti – odpovědnost smluvní (kontraktní) a mimosmluvní (deliktní). Jak již název napovídá, kontraktní odpovědnost vzniká porušením závazku uzavřeného mezi stranami. Deliktní odpovědnost pak vzniká buď jiným protiprávním úkonem (tedy ne porušením smluvního závazku) nebo škodní událostí, se kterou je normativně spojena odpovědnost. 

Současná situace, kdy z důvodu pandemie a vládních opatření dochází na straně podnikatelů k újmě, spadá do odpovědnosti deliktní. Tedy například, pokud nastane situace, že v důsledku vládních opatření dojde ke ztrátě zisku podnikatele, je za tuto újmu podnikatele pravděpodobně odpovědný stát na základě krizového zákona (Byť se lze setkat i s názory opačnými). Nyní však vyvstává otázka: lze se těchto nároků předem vzdát? 

„(Ne)platnost“ vzdání se práva

Starý občanský zákoník v § 574 odst. 2 stanovoval, že dohoda, kterou se někdo vzdává práv, jež mohou v budoucnosti teprve vzniknout je neplatná. Toto ustanovení bylo kogentní. Nový občanský zákoník se od tohoto přístupu odchýlil, zakotvil možnost vzdání se práva, ale současně v § 2898 stanovil limity smluvní volnosti. Dle tohoto ustanovení se poškozený nemůže předem vzdát práva na náhradu škody způsobené úmyslně, z hrubé nedbalosti, anebo jde-li o člověka a poškození jeho přirozených práv. O tyto případy tedy nejde. 

Velmi podstatná však je druhá část ustanovení, která říká: „nepřihlíží se ani k ujednání, které předem vylučuje nebo omezuje právo slabší strany na náhradu jakékoli újmy. V těchto případech se práva na náhradu nelze ani platně vzdát.“

Podnikatel jako slabší smluvní strana

Je těžké hodnotit současnou situaci, přesto si dovoluji tvrdit, že podnikatelé, kteří se snaží zabezpečit přežití svých podniků s využitím všech možností, které jim jsou nabízeny, se rychle dostávají do pozice slabší strany. Jsou postaveni před hotovou věc. Při sjednávání dohod se státem nemohou o jejich obsahu jakkoli vyjednávat. 

Ostatně představte si situaci, kdy se vám před očima může hroutit VÁŠ podnik, nad nímž jste trávili každou volnou chvíli, denně přemýšleli, jak jej vylepšit a posunout… Myslím, že v této situaci by mnozí z nás podepsali i ďáblův úpis (tím samozřejmě nechci nijak přirovnávat). 

Tak jak to tedy je?

Jaké tedy budou dopady v našem fiktivním případě? Pokud by ustanovení o vzdání se nároku na náhradu újmy bylo začleněno do žádosti o finanční pomoc nebo dohody uzavírané se státem, dle mého by se k nim nepřihlíželo. K „neplatnosti“ by měl soud přihlédnout i bez návrhu poškozeného (ex offo) na základě § 588 občanského zákoníku, a to proto, že takové jednání odporuje zákonu a vzhledem k rozsahu a současné situaci zjevně narušuje veřejný pořádek.

Tímto příspěvkem jsem chtěl vyjádřit myšlenku, že i kdyby se takováto „pojistka“ ze strany státu v příslušných dokumentech objevila, nemusí to nutně znamenat, že podnikatel přijde o možnost dovolávat se náhrady škody. Správnost mé úvahy však bude muset konečně posoudit až nezávislý soud. Výše vzpomínaný rozsudek Městského soudu v Praze nám každopádně ukazuje, že není na místě házet flintu do žita.