Odpovědnost za zranění protihráče ve fotbalovém zápase

(rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 493/2015)

Antonín Veselý, paralegal

Může se zdát, že je sport samostatným odvětvím řídícím se vlastními pravidly. Do jisté míry ano, ale ani sportovci nejsou vyňati z působnosti právního řádu, a dopadají na ně normy „klasického občanského práva“. V této oblasti tak dochází k občanskoprávním sporům (viz případ M. Haška ml.) či případům, na něž je nutno aplikovat normy trestního práva.

Odpovědnost za skluz

Jedním ze stěžejních rozhodnutí v oblasti náhrady škody je rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 493/2015. V tomto případě řešil Nejvyšší soud případ, kdy hráč fotbalového týmu (hráč 1) během zápasu tzv. skluzem při souboji o balon způsobil protihráči (poškozený) tříštivou zlomeninu holení kosti a zlomeninu lýtkové kosti. Poškozený hráč následně hráče 1 žaloval o náhradu vzniklé škody. Svou žalobu založil primárně na § 415 starého občanského zákoníku (utkání proběhlo v roce 2012): „Každý je povinen počínat si tak, aby nedocházelo ke škodám na zdraví, na majetku, na přírodě a životním prostředí.“ (v současném občanském zákoníku upravuje tzv. prevenční povinnost ustanovení § 2900, které z ustanovení § 415 obč. z. vychází).

Předpoklady odpovědnosti za škodu způsobenou sportovním zákrokem

Nejvyšší soud dospěl k závěrům, že je nutné v prvé řadě posoudit, zda chování hráče 1 bylo v rozporu s pravidly fotbalového utkání (hráč obdržel za zákrok žlutou kartu – nižší trest). Problém spočívá v tom, že skluz jako takový není pravidly striktně zakázanou technikou. Zároveň skluz provedený v rozporu s pravidly automaticky neprokazuje brutalitu a nesportovnost hráče 1, jak se dovolával poškozený. Jinými slovy, samotné porušení pravidel sice je základním předpokladem pro založení odpovědnosti za škodu, nikoli však jediným.  V souvislosti s tímto posouzením Nejvyšší soud poukázal, že je třeba zohlednit samotný charakter uvedeného sportu, přičemž fotbal vyhodnotil jako dynamický sport, při kterém dochází k vzájemnému kontaktu hráčů (a kontakt je přímo žádoucí). 

„…Každý, kdo se takového sportu účastní, si musí být tohoto rizika vědom a určitou, v daném druhu sportu obvyklou míru rizika tedy vědomě akceptuje. Pokud dojde ke zranění hráče, je namístě posoudit nejen, zda spoluhráčem provedený herní zákrok byl v souladu s předepsanými pravidly hry, ale též za jakých okolností k němu došlo…“

„…rozhodčí neposoudil jednání žalovaného při střetu účastníků jako použití nepřiměřené síly, brutality, úmyslné, násilné nebo se záměrem zranit spoluhráče. Takový výklad odpovídá i judikatuře soudů Německa a Rakouska, jejichž právní řády jsou našemu nejbližší…“ 

„…při opačném výkladu (nepřiměřených požadavcích na opatrnost hráčů) by fotbal přestal být atraktivní hrou, neboť hráči by v obavě ze soudních sporů přestali soupeřit, a tím by tento sport ztratil zcela smysl.“

Nejvyšší soud na základě výše uvedeného došel k závěru, že ne každé porušení sportovních pravidel zakládá občanskoprávní odpovědnost za újmu na zdraví dle § 415 obč. z. (resp. § 2900 OZ).

Je však na místě zdůraznit, že každá situace musí být individuálně posouzena a vyhodnocena.