Antonín Veselý, paralegal
Stephen Hawking kdysi prohlásil: „Agresivita, největší zlozvyk lidstva, zničí civilizaci.“ Při tomto citátu se možná mnohým z vás vybaví krvavé záběry z válek, jiným asi jen ranní cesta autem do práce. Je smutným faktem, že se silnice stávají čím dál častěji jevištěm plným agrese a nenávisti vůči druhým, kteří si jen dovolili řídit pomaleji a opatrněji. I zde je však nutné mít na mysli, že jakékoliv jednání vytváří následky, a to i právní. Těžko se pak divit, když vídáme agresivní řidiče na lavici obviněných pro podezření ze spáchání trestného činu.
I. Trocha statistiky na úvod
Automobil se od svého vzniku dostal do podvědomí lidí jako snadno dostupný a mnohdy již neodmyslitelný prostředek běžného života. Není tedy překvapující, že dle statistik European Automobile Manufacturers Association se v roce 2018 na celém světě vyrobilo 98,1 milionů vozidel. Bez povšimnutí by neměla zůstat informace Ministerstva dopravy České republiky uvádějící, že k 18. 9. 2018 byl počet platných řidičských průkazů v České republice 6 078 136.[1]
I přes rapidní vývoj technologií a bezpečnostních prvků, patří řízení vozidla k nejrizikovějším každodenním činnostem. Dle statistiky Policie České[2] republiky došlo v roce 2019 na našem území k 107 572 nehodám, z toho v 20 806 případech se jednalo o autonehody s následky na životě a zdraví[3]. Statistika dále uvádí, že hlavní příčinnou nehod řidičů motorových vozidel je nesprávný způsob jízdy (67,7 %). Rizikovost silniční dopravy dále umocňuje agresivní jednání některých řidičů.
Současná doba staví mnoho lidí pod společenský, pracovní či osobní tlak, který v nich vyvolává negativní emoce.[4] Zároveň neustále roste hustota silničního provozu. Dochází k omezování plynulosti dopravy například z důvodů oprav. Tyto faktory jsou důvodem zvyšující se agresivity řidičů. Některé zdroje uvádějí, že nepřizpůsobivé chování způsobuje až 40 % dopravních nehod. Pod mírnější formy tohoto jednání lze zařadit například vulgární nadávky při řízení. Můžeme polemizovat, že vulgarity většinou obtěžují jen případné spolupasažéry ve vozidle, ale může přerůst v jednání, které již zasahuje do sféry ostatních účastníků silničního provozu.
II. Vybržďování a Nejvyšší soud
Jedním z nejčastějších projevu vyšší agresivity v dopravě je tzv. vybržďování. Určitou definici vybržďování můžeme nalézt v usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 3 Tdo 1155/2018: „Vybržďování spočívá ve změně směru jízdy na krátkou vzdálenost, brždění velmi intenzivně a zastavení v jízdním pruhu, navíc v reakci na předchozí počínání vybržďovaného řidiče, jímž se cítil obviněný v průběhu předchozí jízdy omezen, přičemž v důsledku jednání obviněného může dojít ke zničení vozidla obviněného i poškozeného“. Je tedy podstatné, že řidič ke svému nebezpečnému manévru přistoupí, aniž je k tomu donucen okolnostmi provozu či technickými důvody. Jak dále uvádí Nejvyšší soud v usnesení sp. zn. 6 Tdo 1027/2012: „Prudké a bezdůvodné snížení rychlosti vozidla řízeného pachatelem, které učinil v úmyslu vytrestat řidiče vozidla jedoucího za ním a které vedlo či mohlo vést k dopravní nehodě…“. Je tedy zřejmé, že cílem vybržďování je uskutečnění určité formy osobní msty. Obdobného názoru je i ředitel a zakladatel Dopravní akademie Robert Kotál, který ve svém článku uvádí „Takto jednající řidiči se snaží někoho vytrestat, dát mu za vyučenou, pomstít se. Ty jsi mi hned neuhnul, tak já ti teď ukážu, kdo je tady pánem.“[5]
Současný český právní řád agresivitu za volantem konkrétně nikterak neupravuje, jak poukázal již v roce 2011 ve svém rozhovoru pro iRozhlas JUDr. Jan Kněžínek, Ph.D.: „Problém stávající právní úpravy je, že agresivita je v ní víceméně skrytá, respektive stávající právní úprava na ni příliš nepamatuje.“[6] Přesto je pochopitelné, že jej nenechává tzv. „bez povšimnutí“.
III. Nedbalost aneb chybovat je lidské
Může ovšem nastat situace, kdy k jednání, které se na první pohled jeví jako „úmyslné vybržďování“, dojde i bez záměru řidiče „potrestat“ vozidlo za sebou. Příkladem může být nezkušený šofér, který si pod tlakem splete pedál nebo řidič, který má neadekvátní obuv (například pracovní obuv s širokou pevnou špičkou), a tím dojde k zhoršení koordinace pohybu nohy a následnému sešlápnutí brzdového pedálu.
Obecně platí pro řidiče povinnost vycházející z § 4 písm. a), zákona č. 361/2000 Sb., zákon o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů: „Při účasti na provozu na pozemních komunikacích je každý povinen chovat se ohleduplně a ukázněně, aby svým jednáním neohrožoval život, zdraví nebo majetek jiných osob ani svůj vlastní…,“. Pokud během své cesty řidič vozidla jedná v rozporu s citovaným ustanovením, může se dopouštět přestupku na základě § 125c odst. 1 písm. k) z. č. 361/2000 Sb. Dále ustanovení § 15 odst. 1 z. č. 250/2016 Sb., o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich, uvádí: „K odpovědnosti fyzické osoby za přestupek se vyžaduje zavinění. Postačí zavinění z nedbalosti, nestanoví-li zákon výslovně, že je třeba úmyslného zavinění.“
V případě „neúmyslného vybržďování“ se předpokládá, že řidič jedná v nedbalosti, protože zde absentuje složka vůle. Z těchto důvodů se nabízí možnost toto jednání klasifikovat jako přestupek. Jak však uvádí Mgr. et Bc. Karel Cibulka ve svém příspěvku uveřejněném v Trestněprávní revue, č. 10/2017: „Pachatelé těchto deliktů přitom v rámci obhajoby obvykle namítají, že k uvedenému jízdnímu manévru byli donuceni nějakou vnější okolností (např. zareagovali na věc před vozidlem) nebo nějakou vlastní technickou chybou. V návaznosti na tyto námitky pak v právní rovině zpravidla zpochybňují úmysl jinému způsobit prostou či těžkou újmu na zdraví.“
Je tedy zřejmé, že situace musí být důkladně příslušnými orgány prošetřena. Nemělo by se vycházet jen z „jednání pachatele vyjádřeného ve zjištěném skutkovém stavu, […], ale i z ostatních rozhodných skutkových okolností v popisu skutku.“, jak uvádí Nejvyšší soud ve svém usnesení sp. zn. 3 Tdo 1155/2018. Je nezbytné se zabývat například možným předchozím konfliktem mezi řidiči či jejich chováním za volantem (dodržování dopravních předpisů). K tomu slouží zejména svědecké výpovědi, záznamy z kamerového systému či znalecké posudky.
Objasnění všech těchto skutečností a vytvoření komplexního obrazu situace je totiž zcela nezbytné k tomu, aby soud dokázal správně vyhodnotit konkrétní situaci a stanovit míru zavinění daného řidiče, jinými slovy, zda šlo o čin nedbalostní nebo úmyslný.
IV.
Právě vnitřní vztah k provedenému činu je pomyslný jazýček na miskách vah a je zcela jisté, že odborná i laická společnost odlišně nahlíží na případy „úmyslného vybržďování“. Tento čin již je schopen ohrozit či přímo poškodit právem chráněné zájmy, a to na základě úmyslu či nebezpečné pohnutky, čímž roste míra nebezpečnosti a škodlivosti pro společnost.
V případě prokázaného „úmyslného vybržďování“ se jedná o tak vysokou míru agresivity a nežádoucího chování, že se postihování tohoto jednání prostředky správního práva jeví i ve světle usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 3 Tdo 1155/2018, jako nedostatečné a dochází tak k aplikaci předpisů trestního práva v souladu se zásadou subsidiarity trestní represe ve smyslu § 12 odst. 2 z. č. 40/2009 Sb., trestní zákoník (dále jen „TZ“).
Jak jsem již uvedl, v současné době nenalezneme soustředěnou a specifickou úpravu trestných činů v dopravě, ve které by byly konkrétní trestněprávní postihy nejzávažnějších projevů agresivity za volantem.
Navzdory tomuto faktu se může řidič vozidla svým nebezpečným jednáním dopustit trestného činu, a to za předpokladu, že naplní požadavky, které stanovuje TZ. Jedná se o obecné znaky trestného činu a tzv. typové znaky specifického trestného činu uvedeného ve zvláštní části TZ.
Mohou nastat situace, kdy na základě „úmyslného vybržďování“ dojde k dopravní nehodě s faktickými následky na životech, na zdraví či na majetku. Tyto případy jsou pro posouzení soudu přeci jen jednodušší, protože zde se „reálně něco stalo“. Je pochopitelné, že pachatel je potrestán na základě následku jeho jednání, kdy mu jeho agresivní styl jízdy jde k tíži. Dochází tak k aplikaci § 145, § 146, § 228 a v závažnějších případech může dojít k naplnění § 272 TZ.
Daleko složitější se jeví situace, kdy se řidič uchýlí k „úmyslnému vybržďování“ avšak k dopravní nehodě vůbec nedojde. Jak již bylo výše uvedeno, Nejvyšší soud zaujal stanovisko, že „úmyslné vybržďování“ je již vysoká míra agresivity, která není pro společnost žádoucí a osoby, které se tohoto jednání dopustí musí být postiženy předpisy trestního práva. Vysoce problematická se jeví aplikace ustanovení zvláštní části TZ v případech, kdy se bavíme pouze o hypoteticky možném následku, o to více v oblasti natolik specifické, jakou je současná silniční doprava. Nejvyšší soud důkladně vyhodnotil hypotetický následek, ke kterému mohlo jednání agresivního řidiče vést a v současné době přistupuje k aplikaci § 146 TZ, a to ve vývojovém stádiu pokusu dle § 21 TZ.
VI. Proč právě ublížení na zdraví?
Nejvyšší soud uvedl ve svém usnesení sp. zn. 8 Tdo 379/2017: „Již tato konstelace sama o sobě svědčí pro reálnou možnost vzniku dopravní kolize, přičemž si v takové situaci lze snadno představit i závažné až fatální následky. […] případná jejich srážka by bez jakýchkoliv pochybností znamenala vážné ohrožení zdraví i života všech zúčastněných.“ Soud zde kromě závěru o reálnosti vzniku dopravní kolize poukázal na možné následky, kdy uzavírá, že pachatel musel být srozuměn, že může ohrozit i zdraví jiné osoby. Z těchto důvodů přikročil k výše uvedené kvalifikaci činu.
Tento závěr soudu ve svém článku na epravo.cz kritizuje advokát Jan Vučka z advokátní kanceláře Dvořák Hager & Partners, s. r. o.[7]: „Jenže proč právě ublížení na zdraví? Zavinění vůči ublížení na zdraví se dovozuje z existence zavinění vůči dopravní nehodě. Ovšem dopravní nehody mají celé spektrum možných následků; od žádného zranění až po smrt. Proč je tedy u vybržďování běžně volen právě následek spočívající v prosté újmě na zdraví, a nikoli jiný následek?“ Dále ve svém článku poukazuje na povědomí o množství smrtelných nehod na silnicích. Na základě této teze dochází k otázce, proč není vybržďování kvalifikováno jako trestný čin vraždy dle § 140 TZ ve vývojovém stádiu pokusu dle § 21 TZ.
Nejvyšší soud ve svém usnesení sp. zn. 8 Tdo 379/2017 uvádí: „Dostačujícím byl tudíž znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství, MUDr. Miroslava Ďatka, Ph. D., a výslech tohoto znalce u hlavního líčení, kde podrobně popsal, jaká zranění při nehodách tohoto druhu obvykle vznikají. S ohledem na to, že k žádnému zranění nedošlo, byly závěry tohoto znalce logicky jen teoretické, to však jejich výpovědní hodnotu nikterak nesnižuje.“ Lze mít za to, že soud vycházel z faktu, že u dopravních nehod dochází častěji ke škodě na zdraví než na životech (více statistika PČR v úvodní části) a spolu s praktickými poznatky odborníka z odvětví soudního lékařství došel k závěru, že spravedlivější je aplikace § 146 TZ, ve vývojovém stádiu pokusu dle § 21 TZ.
VII. „Já je chtěl je vyškolit, ne jim ublížit“ Vážně?
Pro naplnění subjektivní stránky trestného činu ublížení na zdraví dle § 146 TZ je podstatné, aby pachatel jednal úmyslně, avšak to samo o sobě nepostačuje. Ve svém rozhodnutí č. 22/1968-I Nejvyšší soud ČSSR uvedl: „K naplnění subjektivní stránky trestného činu ublížení na zdraví podle § 221 odst. 1 tr. zák. nestačí, že pachatel jednal úmyslně, nýbrž musí být prokázáno, že jeho úmysl směřoval ke způsobení následku uvedeného v tomto ustanovení, tj. ke způsobení ublížení na zdraví.“
Dle ustálené judikatury soudy vnímají vnitřní vztah pachatele k následkům jeho činnosti jako úmysl, a to konkrétně úmysl nepřímý (eventuální) dle § 15 odst. 1 písm. b) TZ. Podstata eventuálního úmyslu spočívá v tom, že pachatel věděl o tom, že trestný čin spáchat může, a pro případ, že jej spáchá, byl s tím srozuměn. „Způsobení takového následku však není přímým cílem pachatele, ani nevyhnutelným prostředkem (přímo ho nechce), neboť pachatel sleduje svým záměrem cíl jiný, který může být z hlediska trestního práva jak cílem relevantním, tak i cílem nezávadným.“ (3 Tdo 257/2018, 3 Tdo 1155/2018). Jak uvádí Nejvyšší soud ve svém usnesení sp. zn. 3 Tdo 1155/2018: „Na takové srozumění pak usuzujeme z toho, že pachatel nepočítal s žádnou konkrétní okolností, která by mohla zabránit následku, který si pachatel představoval jako možný, a to ať už by šlo o jeho vlastní zásah, nebo o zásah někoho jiného.“ Je důležité, že pro eventuální úmysl postačí pouhá představa možnosti výsledku, kterou pachatel uskutečnil svým jednáním, jak uvádí Nejvyšší soud v usnesení sp. zn. 4 Tdo 1010/2014.
Z těchto důvodů se judikatura Nejvyššího soudu shoduje, že v situacích, kdy řidič spoléhá jen na šťastnou náhodu (zde na včasnou reakci vybržďovaného řidiče), jedná v eventuálním úmyslu, čímž naplňuje subjektivní stránku trestného činu ublížení na zdraví dle § 146 TZ.
VIII. A co třeba obecné ohrožení
Významným se stalo usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 8 Tdo 945/2018. V soudem řešeném případě došlo ze strany pachatele k vytvoření překážky v silničním provozu (prudce najel do levého (rychlého) jízdního pruhu před vozidlo poškozeného, přestože to nevyžadovala dopravní situace a jízdní pruh před ním byl volný, začal bezdůvodně intenzivně brzdit až do úplného zastavení vozidla). Toto jednání způsobilo řetězovou reakci intenzivního brždění a úhybných manévrů řidičů jedoucích za pachatelem. Následkem jednání pachatele bylo těžké ublížení na zdraví nezletilého, který následně zraněním podlehl, dvě další těžké újmy na zdraví, ublížení na zdraví a několik poškozených vozidel.
Soud uznal pachatele vinným zločinem obecného ohrožení podle § 272
odst. 1 alinea první, odst. 2 písm. d) TZ.
Zločinu obecného ohrožení se dopustí, kdo úmyslně způsobí obecné nebezpečí tím, že vydá lidi v nebezpečí smrti nebo těžké újmy na zdraví nebo cizí majetek v nebezpečí škody velkého rozsahu tím, že zapříčiní požár nebo povodeň nebo škodlivý účinek výbušnin, plynu, elektřiny nebo jiných podobně nebezpečných látek nebo sil, nebo se dopustí jiného podobného nebezpečného jednání, způsobí-li takovým činem těžkou újmu na zdraví nejméně dvou osob nebo smrt.
Soud ve svém usnesení došel k závěru, že pachatel se způsobem provedení činu, časem i místem spáchání činu a jeho povahou, zejména účinností prostředků, které pachatel použil, dopustil obecně nebezpečného jednání: „Vydáním lidí v nebezpečí smrti nebo těžké újmy na zdraví ve smyslu znaků trestného činu obecného ohrožení se rozumí takové ohrožení nejméně sedmi osob.“ Postupně ve svém rozhodnutí rozvedl, že pachatel naplnil všechny znaky skutkové podstaty: „Se zřetelem na takto popsanou trestnou činnost obviněného Nejvyšší soud nemohl jeho dovolací námitky přijmout, jelikož veškeré předpoklady pro posouzení předmětného skutku jakožto zločinu obecného ohrožení podle § 272 odst. 1 alinea první, odst. 2 písm. d) tr. zákoníku byly v projednávané věci evidentně splněny.“
Tento případ může sloužit jako příklad toho, že vybržďování může vzhledem k časté nepředvídatelnosti silničního provozu nepříjemně eskalovat. Je to jenom další důkaz nebezpečnosti takového jednání. Zároveň však ukazuje, že justice není bezbranná a může dojít i na uložení vyšších trestních sazeb.
IX. Je auto zbraň?
Když se podíváme do dřívější judikatury můžeme nalézt na „úmyslné vybržďování“ poněkud odlišný pohled, a to například v usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 3 Tdo 648/2009. V tomto případě obviněný opakovaně předjížděl vozidlo poškozené a následně po zařazení zpět do jízdního pruhu prudce a bezdůvodně zabrzdil skoro do zastavení. Nejvyšší soud uvedl: „touto hazardní jízdou, tedy opakovaným nenadálým zastavováním z bezprostřední blízkosti a jízdou tzv. „nárazník na nárazník“ se obviněný snažil přinutit poškozenou k zastavení vozidla, které řídila, a k případnému navázání kontaktu s jeho osobou.“
Obviněný byl soudem první instance odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvou let pro spáchání zločinu vydírání spáchaného se zbraní (v současném TZ se jedná o § 175 odst. 2 písm. c) ). Obviněný se skrze svého právního zástupce odvolal (následně podal i dovolání) s argumentací, že: „automobil sice lze považovat za zbraň, avšak pouze v případě, pokud jím pachatel útočil vůči tělu poškozeného. V posuzovaném případě byla ovšem poškozená zcela izolovaná ve svém vozidle, takže útok vůči jejímu tělu by nebyl důraznější.“ Na základě tohoto vyjádření obviněného Nejvyšší soud nejdříve vyhodnotil jeho celkové agresivní jednání, načež uvedl: „Okolnost, že útok vedený motorovým vozidlem, které řídil obviněný, nebyl veden bezprostředně vůči tělu poškozené, nýbrž vůči poškozené, která seděla v jiném motorovém vozidle, nijak neeliminovalo účinnost použití motorového vozidla obviněným jako zbraně. Naopak, důsledky jednání obviněného i přes tuto skutečnost mohly být v případě dopravní nehody velmi závažné a zcela srovnatelné s útokem směřujícím přímo proti tělu poškozené.“ Nejvyšší soud dovolání odmítl jako zjevně neopodstatněné, přesto poukázal na nebezpečnost „úmyslného vybržďování“ a zdůraznil, že vozidlo může být v některých případech zbraní.
Závěr
Jak jsem tímto článkem poukázal, vybržďování, ať již s faktickým následkem v podobě dopravní nehody či bez něj, je velmi nebezpečné a zcela jistě nezodpovědné jednání. I přesto se za poslední roky stává častým nešvarem na českých silnicích. Justice ukazuje, že spravedlnost není slepá a dokáže toto jednání postihovat. Začít však musíme každý sám u sebe. Skutečně nám stojí neznámý člověk a pár vteřin pocitu nadřazenosti za potencionálních několik let za mřížemi či v horších případech za doživotní pocit viny pro zničený lidský život? Pojďme si společně v autech raději pustit rádio a jiných řidičů si nad míru nezbytně nutnou nevšímat. Uděláme tak nejlíp pro sebe i pro své okolí.
[1] Počet řidičských průkazů (ŘP) skupiny B v roce 2017 a k 18. 9. 2018 [online]. [cit. 2020-12-09]. Dostupné z: https://www.mdcr.cz/Ministerstvo/Zadost-o-poskytnuti-informace-(1)/Poskytnute-informace/Pocet-ridicskych-prukazu-(RP)-skupiny-B-v-roce-201
[2] INFORMACE o nehodovosti na pozemních komunikacích v České republice v roce 2019 [online]. s. 29 [cit. 2020-12-09]. Dostupné z: https://www.policie.cz/soubor/informace-o-nehodovosti-prosinec-2019-pdf.aspx
[3] Celkově bylo při dopravních nehodách v roce 2019 usmrceno 547 osob.
[4] ŠTIKAR, Jiří, HOSKOVEC, Jiří a ŠMOLÍKOVÁ, Jana. Psychologická prevence nehod. Karolinum, 2006, s. 91. ISBN 9788024610962.
[5] KOTÁL, Robert. Defenzivní jízda [online]. [cit. 2020-12-09]. Dostupné z: https://www.defenzivnijizda.cz/2016/05/31/vybrzdovani/
[6] JANSA, Petr, HROMÁDKA, Martin, PRESOVÁ, Eva, BUMBA, Jan. Agresivita za volantem roste, české zákony na ni ale příliš nepamatují [online]. [cit. 2020-12-09]. Dostupné z: https://www.irozhlas.cz/zpravy-domov/agresivita-za-volantem-roste-ceske-zakony-na-ni-ale-prilis-nepamatuji_201101101939_mhromadka
[7] VUČKA, Jan. Vybržďování a trestněprávní paradoxy [online]. [cit. 2020-12-09]. Dostupné z: https://www.epravo.cz/top/clanky/vybrzdovani-a-trestnepravni-paradoxy-106924.html
