Co přináší tzv. tlačítková novela občanského zákoníku

Co přináší tzv. tlačítková novela občanského zákoníku

Nezařazené

Mgr. Ladislav Novotný, advokátní koncipient

Jedná se o novelu občanského zákoníku (dále jen „ObčZ“) a zákona o ochraně spotřebitele (dále jen „ZOS“) č. 374/2022 Sb. Tzv. „tlačítková novela“ se zaměřuje na ochranu spotřebitele a zavádí nové povinnosti pro podnikatele. Vychází ze směrnic Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 2019/770 (o některých aspektech smluv o poskytování digitálního obsahu a digitálních služeb) a č. 2019/771 (o některých aspektech smluv o prodeji zboží), jejichž implementací byly členské státy povinny zajistit do 1. 7. 2022. Závaznost změn platí k 6. 1. 2023. 

(2)          Označení novely tzv. tlačítková vyplývá především z obsahu ustanovení § 1826a ObčZ, dle kterého „podnikatel zajistí, aby spotřebitel vzal při objednávce výslovně na vědomí, že se zavazuje k zaplacení. Je-li objednávka činěna použitím tlačítka nebo obdobného ovládacího prvku, musejí být označeny snadno čitelným nápisem „Objednávka zavazující k platbě“ nebo jinou odpovídající jednoznačnou formulací. Nesplní-li podnikatel tuto povinnost, je smlouva neplatná, ledaže se jí spotřebitel dovolá.“ Tedy dle tohoto pravidla je povinností obchodníka dát zákazníkovi jasně najevo, že odeslání objednávky je závazné a vyžaduje se její uhrazení. „Tlačítko“ pro odeslání objednávky by mělo nést text „Objednávka zavazující k platbě“ nebo „Objednávka s povinností platby“. Výjimku pak tvoří situace, kdy se objednávka stává závaznou až po jejím potvrzení e-shopem. Důvodem může být například limitované množství produktu, které je k dispozici. V takovém případě opět musí být zákazník předem informován. Jedná se o pravidlo, jež je na první pohled pro spotřebitele nejviditelnější, proto nejspíše z tohoto důvodu se tak pro novelu vžilo označení „tlačítková“, jež se začalo obecně užívat a i právní teorie toto zjednodušené označení zamýšlených změn přebrala, a to i ve svých odborných textech.

II. Kterých e-shopů se novela dotkne

(2)          Již z povahy předpisů, jež jsou měněny, vyplývá, že změna se týká především v e-shopech nakupujících spotřebitelů (segment „B2C“), nikoliv nakupujících podnikatelů („B2B“). Dále pak platí výjimka dle ustanovení § 12a ZOS, dle kterého povinnost, že „informace o slevě z ceny výrobku obsahuje informaci o nejnižší ceně výrobku, za kterou jej prodávající nabízel a prodával“, se neuplatní pro výrobky, které „podléhají rychlé zkáze, nebo pro výrobky s krátkou dobou spotřeby.“   

(3)          Obecně tedy platí, že pokud je podnikatel prodejcem výrobků pro další podnikatele („přeprodává“), kteří výrobky posléze dále prodávají (třeba i „koncovým“ spotřebitelům), pak není nutné činit jakékoliv úpravy svých e-shopů. Toto však naopak neplatí v případech, kdy na e-shopu nakupují i běžní spotřebitelé, k jejichž ochraně předmětná novela cílí.

III. Nové povinnosti prodejců

(4)          Níže uvádím výčet nejzásadnějších změn, které nastaly po účinnosti předmětné novely. Jedná se ovšem o výčet demonstrativní, přičemž konkrétní povinnosti lze identifikovat v konkrétní situaci konkrétního prodejce. Jedná se tedy o pravidla platná plošně a bez specifikace podnikatele. V případě potřeby lze každou konkrétní povinnost rozebrat a navázat na situaci z „běžného života“ podnikatele.

(5)          „Objednávka zavazující k platbě“

                  Vizte výše citované ustanovení § 1826a ObčZ. Do novely nebylo jasné, ve které fázi objednávání zboží přes internet se zavazují uhradit prodejci kupní cenu. Nově musejí být objednávky, které probíhají „použitím tlačítka”, označeny snadno čitelným nápisem „Objednávka zavazující k platbě“ nebo jinou odpovídající jednoznačnou formulací. V případě, že by podnikatel tuto povinnost nesplnil, je smlouva neplatná, ledaže by se spotřebitel platnosti smlouvy dovolal. 

(6)          „Telefonické nabídky“

                  Dle ustanovení § 1825 ObčZ, kontaktuje-li podnikatel spotřebitele ústně prostřednictvím telefonu nebo obdobného zařízení, sdělí podnikatel spotřebiteli na začátku každého hovoru obchodní účel hovoru a údaje o své totožnosti, a pokud telefonuje v zastoupení jiné osoby, rovněž údaje o její totožnosti. Dále pak nabídku učiněnou během hovoru podnikatel potvrdí spotřebiteli bez zbytečného odkladu v textové podobě. Spotřebitel je nabídkou vázán až poté, co projeví svůj souhlas elektronicky nebo podpisem potvrzení nabídky na listině.

                  Z výše uvedeného tedy vyplývá, že narozdíl od předchozí právní úpravy, kdy pro uzavření smlouvy postačoval již souhlas vyslovený během telefonického hovoru, tak aktuálně již nestačí.

(7)          „Nevyžádané plnění“

                  Dle ustanovení § 1816 ObčZ platí, že plnil-li podnikatel spotřebiteli něco bez objednávky a ujal-li se spotřebitel držby, hledí se na spotřebitele jako na poctivého držitele. Spotřebitel nemusí na své náklady podnikateli nic vracet, ani ho o tom vyrozumět.

                  Z tohoto tedy vyplývá, že v případě poskytnutí spotřebiteli plnění, který si nic neobjednal, tento spotřebitel pak nemusí nic vracet a má se za to, že ve vztahu k poskytnuté věci je oprávněným držitelem. Samozřejmě pak z tohoto pro něj nevyplývají žádné další povinnosti vůči poskytovateli tohoto plnění.

(8)          „Prodloužení lhůty na odstoupení od smlouvy ze strany spotřebitele“

                  Dle ustanovení § 1829 a 1829a platí, že podnikatel má povinnost poučit spotřebitele o možnosti odstoupit od smlouvy. Když tak neučiní, prodlužuje se spotřebiteli lhůta k odstoupení od smlouvy, a to na dobu 1 roku. Pokud podnikatel dodatečně poučí spotřebitele o jeho možnosti odstoupit od smlouvy, začne lhůta pro odstoupení běžet od tohoto okamžiku.

(9)          „Záruka za jakost“

                  Dle ustanovení § 2113 ObčZ platí, že záruka za jakost vzniká prohlášením poskytovatele záruky, že kupujícího uspokojí nad rámec jeho zákonných práv z vadného plnění, zejména tím, že mu vrátí kupní cenu, vymění věc nebo ji opraví anebo v této souvislosti poskytne službu, nebude-li mít věc vlastnosti uvedené v prohlášení o záruce. Taktéž pak platí, že záruka za jakost vznikne i prohlášením učiněným v reklamě dostupné nejpozději v okamžiku uzavření kupní smlouvy. Je-li obsah záruky obsažený v jiném prohlášení o záruce pro kupujícího méně příznivý než obsah záruky učiněné v reklamě, má přednost obsah uvedený v reklamě, ledaže byl před uzavřením smlouvy dodatečně upraven stejným nebo srovnatelným způsobem, jakým byla reklama učiněna.

                  Z výše uvedeného tedy vyplývá, že záruka za jakost nově vzniká již prohlášením poskytovatele záruky (prodávajícího), že kupujícího odškodní nad rámec jeho zákonných práv z vadného plnění. Z tohoto tedy vyplývá, že spotřebitel má tak pouze právo z tzv. vadného plnění, které musí spotřebitel uplatnit nejpozději do 2 let od nákupu zboží. 

Novela pak zavádí prodlouženou domněnku vadnosti u staveb, když dle ustanovení § 2629 odst. 3 ObčZ nově platí, že je-li kupujícím spotřebitel a projeví-li se vada v průběhu dvou let od přechodu nebezpečí škody na věci na kupujícího, má se za to, že nemovitá věc byla vadná již při přechodu nebezpečí škody, ledaže to povaha vady vylučuje. Tato doba neběží po dobu, po kterou kupující nemůže věc užívat, v případě, že vadu vytkl oprávněně.

(10)       „Nejnižší inzerovaná cena produktu“

Dle ustanovení § 12a ZOS platí, že informace o slevě z ceny výrobku obsahuje informaci o nejnižší ceně výrobku, za kterou jej prodávající nabízel a prodával: 1. v době 30 dnů před poskytnutím slevy, 2. od okamžiku, kdy začal výrobek nabízet a prodávat, do okamžiku poskytnutí slevy, pokud je výrobek v prodeji dobu kratší než 30 dnů, nebo 3. v době 30 dnů před prvním poskytnutím slevy, zvyšuje-li prodávající slevu z ceny postupně.

Z výše uvedeného tedy vyplývá, že podnikatel má povinnost v rámci informace o slevě z ceny uvádět nejnižší inzerovanou cenu produktu za posledních 30 dní (nebo od doby uvedení do prodeje, pokud je tato doba kratší). Zjednodušeně, jako původní (přeškrtnutou) cenu musí obchodník uvést nejnižší z cen, za kterou stejný výrobek prodával v posledních aspoň třiceti dnech před zlevněním.

(11)       „Zjednání nápravy při použití nekalé obchodní praktiky“

                  Dle ustanovení § 5d ZOS nově platí, že spotřebitel, jehož právo bylo nekalou obchodní praktikou dotčeno, může vedle nároků plynoucích z občanského zákoníku: 1. odstoupit od smlouvy ve lhůtě 90 dnů ode dne uzavření smlouvy, nebo 2. požadovat přiměřené snížení ceny v rozsahu odpovídajícím povaze a závažnosti nekalé obchodní praktiky. Ovšem zároveň platí, že spotřebitel nemůže odstoupit od smlouvy výše uvedeným způsobem, prokáže-li prodávající, že je to s ohledem na předmět smlouvy, povahu a závažnost nekalé obchodní praktiky nepřiměřené.

(12)       „Recenze“

                  Dle ustanovení § 5a ZOS platí, že poskytuje-li prodávající přístup k hodnocení výrobků nebo služeb provedenému jiným spotřebitelem, za podstatnou informaci se považuje také informace o tom, zda a jak prodávající zajišťuje, aby zveřejněná spotřebitelská recenze pocházela skutečně od spotřebitele, který výrobek nebo službu skutečně použil nebo si je zakoupil.

                  Z tohoto tedy vyplývá, že podnikatel musí nově prověřovat, zda jsou zveřejněné recenze psané reálnými zákazníky, kteří si hodnocený produkt zakoupili. Podnikatel tak na svých stránkách bude muset uvádět, zda a jak kontroluje, že jsou recenze opravdu od spotřebitelů, kteří si produkt zakoupili. Pokud tedy nebude možné ověřit, zda si zákazník zboží opravdu zakoupil a i tak bude zveřejněna taková recenze, mělo by být z recenze pochopitelné, že není ověřená.

IV. Sankce a následky nesplnění povinností podnikatele

(13)       Důsledky nedodržení nových pravidel lze obecně rozdělit na soukromoprávní a veřejnoprávní. Co se týče soukromoprávních, tak byly již výše nastíněny. Tedy zejména u nedodržení pravidel pro objednávku zavazující k platbě může být následkem neplatnost takovéto smlouvy. U nepoučení spotřebitele o možnosti odstoupit od smlouvy se tato lhůta prodlužuje na 1 rok. Nedodržení pravidel pro telefonické nabídky služeb a zboží je „sankcionováno“ taktéž neplatností takovéto smlouvy, apod.  

(14)       Veřejnoprávní následky jsou definovány v ustanoveních § 23 a násl. ZOS, dle kterých dozor nad dodržováním pravidel pro spotřebitele vykonává zejména ČOI a další příslušné orgány. Ustanovení § 24 ZOS pak výslovně uvádí, která jednání podnikatele jsou sankcionovány, přičemž v odstavci 19 tohoto ustanovení jsou přímo uvedeny výše pokut za protizákonné postupy. Jednotlivé maximální sazby jsou dle konkrétních přestupků odstupňovány od 500 000 Kč do 50 000 000 Kč. Ovšem je nanejvýš zřejmé, že ty nejvyšší pokuty budou určeny pro nejzávažnější přestupky spáchané největšími společnostmi. Nelze tedy předpokládat, že pokutu v takovéto výši by dostal malý nebo střední podnikatel, a to i kdyby bylo jeho protizákonné jednání v největší míře prokázáno.

(15)       S ohledem na výše uvedené lze pouze obtížně definovat možné sankce, když by k tomu posouzení mělo dojít „plošně“. Teprve v případě konkrétního pochybení anebo konkrétní problematické situace a za předpokladu znalosti věci, zohlednění „velikosti“ podnikatele, „objemu“ plnění dotčeného protizákonným postupem, intenzitou protizákonnosti nezákonného postupu podnikatele anebo i s ohledem na možné/skutečné následky na spotřebitele potenciální důsledek takovéhoto postupu podnikatele odhadnout lze. 

                 

Převod nemovitosti včetně advokátní úschovy

Převod nemovitosti včetně advokátní úschovy

Nezařazené

Zpracujeme kompletní smluvní dokumentaci při prodeji (koupi) nemovitostí do 2 pracovních dnů od zadání a zajistíme všechny související kroky. Po podpisu smluv se tedy nemusíte již o nic starat. 

Jak celý proces probíhá?

Do 2 pracovních dnů od zadání připravíme návrh kupní smlouvy a smlouvy o advokátní úschově. Po zapracování případných připomínek si sjednáme termín podpisu u nás v kanceláři. Podpis vám na místě ověříme, takže nebudete muset chodit na Czech POINT. 

Po složení finančních prostředků do advokátní úschovy vám zašleme potvrzení o připsání finančních prostředků s elektronickým podpisem a podáme návrh na vklad vlastnického práva do katastru nemovitostí. 
Následně běží 20denní lhůta, po kterou katastrální úřad ze zákona nemůže vklad povolit. Po jejím uplynutí, provedení vkladu nového majitele a případně výmazu zástavních práv týkajících se úvěru prodávajícího vám rozešleme originál listu vlastnictví a vyplácíme finanční prostředky prodávajícímu. 

Advokátní úschova chrání jak prodávajícího, tak kupujícího. Návrh na vklad vlastnického práva nebude podán dříve, než bude zaplacena kupní cena. Kupující pak má jistotu, že peníze nebudou prodávajícímu vyplaceny dříve, než bude kupující zapsán jako vlastník nemovitostí.

Celý proces může proběhnout dálkově v rámci celé ČR.

Vaše peníze jsou v naprostém bezpečí.

Máme velké zkušenosti s nejrůznějšími právními vztahy k nemovitostem. 

Provedli jsme již více než 900 převodů a 850 advokátních úschov v hodnotě více než 2 miliardy.

Cena nezahrnuje správní poplatek ve výši 2 000 Kč, který se platí katastrálnímu úřadu.

Účelnost využití náhradního automobilu a nákladů na jeho pronájem

Účelnost využití náhradního automobilu a nákladů na jeho pronájem

Nezařazené

Mgr. Karel Gerhardt, advokátní koncipient

Úvod

Je obvyklou situací, že poškozený z dopravní nehody si musí pronajmout náhradní automobil, ať už došlo na jeho autě k totálnímu poškození nebo jeho automobil vyžaduje nutnou opravu. V případě, že poškozený nehodu nezpůsobil, má nárok na zaplacení nákladů za pronájem náhradního automobilu po druhém účastníkovi, který nehodu zavinil. Uplatnění těchto nákladů nesmí být dle Ústavního soudu (I. ÚS 3831/17) bezbřehé a vždy musí být splněna podmínka účelnosti využití náhradního automobilu.

Zda jsou náklady na pronájem náhradního automobilu nutné a účelné závisí na konkrétních okolnostech případu se zřetelem na postup obvyklý při řešení následků obdobných nehod. Hledisko účelnosti zahrnuje jak srovnatelnou kvalitu náhradního vozu, tak dobu, po kterou je opodstatněno jeho využití.

Dle Ústavního soudu (sp. zn. I. ÚS 3831/17) je smyslem a účelem poskytnutí náhradního automobilu zachování určitého životního standardu poškozeného v situaci, kdy dojde k částečnému, anebo totálnímu poškození (zničení) vozidla. Poskytnutím náhradního vozidla není poškozený ponechán v tísni a umožní se mu vést, co do kvality, obdobný život jako před dopravní nehodou.

Dle Nejvyššího soudu (č. j. 25 Cdo 2015/2019-166) skutečnou škodu, spočívající v nákladech na nájem náhradního vozu, jež převyšují náklady na provoz vlastního vozu, je odpovědný subjekt povinen nahradit jen v rozsahu, v jakém náklady byly vynaloženy nutně a účelně na nájem náhradní věci, odpovídající věci poškozené. I u srovnatelného náhradního vozidla platí, že rozsah náhrady, k níž je škůdce povinen, je omezen hlediskem účelnosti. Výši náhrady škody, za níž škůdce odpovídá, je třeba stanovit s ohledem na obvyklé ceny nájmu obdobných osobních aut v daném místě a čase; výše náhrady není totiž dána částkou skutečně vyplacenou v jakékoliv výši, ale výší částky účelně vynaložené.

Účelnost využití náhradního automobilu při totální škodě

V případě, že dojde k totální škodě (oprava poškozeného vozidla je nehospodárná) odvíjí se účelnost využití náhradního automobilu především od rozhodnutí (vyrozumění) pojišťovny o totální škodě. Toto rozhodnutí se nesmí zaměňovat se závěrem technika pojišťovny o totální škodě, neboť ten nerozhoduje o způsobu likvidace škody.

Do rozhodnutí o totální škodě není sporu o tom, že náhradní automobil poškozený potřeboval. V době po tomto rozhodnutí by mělo být využití náhradního automobilu účelné do výplaty pojistného plnění. Takový postup by se měl, ale vztahovat pouze na osoby, které nejsou natolik solventní, aby si ihned po rozhodnutí o totální škodě mohli dovolit koupit jiný automobil.

Nárok na využití náhradního automobilu by se měl týkat především osob, které nemají k dispozici jiný automobil. V opačném případě se musí přihlédnout opět ke konkrétním okolnostem případu. Představit si lze situaci, kdy poškozenu byl zničen nákladní automobil, který využíval k zaměstnání a jako druhý automobil má k dispozici pouze osobní vozidlo.

Účelnost využití náhradního automobilu při částečném poškození automobilu

Za účelné se považuje využití náhradního automobilu do dokončení opravy poškozeného automobilu. Nicméně s ohledem na výše uvedené, nesmí být tato oprava prováděna po dobu delší, než je nezbytně nutné.

Účelnost využití nákladů vynaložených na nájem náhradního automobilu

Poškozený by měl zpravidla využít náhradní automobil ve srovnatelné kvalitě s jeho vozidlem. V případě, že je poškozenému poskytnut automobil ve větší kvalitě, měl by tento poškozený vzít v úvahu, že mu následně nebudou nahrazeny náklady (nájem) v celé výši, ale pouze poměrně. Taková situace je obzvlášť nevýhodná pro poškozené se staršími automobily, neboť takové automobily autopůjčovny již neposkytují. Tito poškození by měli především zvážit, zda není pro ně výhodnější koupě nového automobilu. Nicméně by jim neměla být tato skutečnost přehnaně kladena k tíži a poměrné uhrazení nákladů by nemělo být příliš nízké.

Rozdělení domu na jednotky

Rozdělení domu na jednotky

Nezařazené

Spoluvlastníte se sousedem dvojdomek a rádi byste jej rozdělili na dvě bytové jednotky? Obraťte se na nás. Úspěšně jsme realizovali nejen jednoduchá rozdělení, ale i složitější případy (vícepatrový byt, apod.)

Pomůžeme Vám nejen v případě dvojdomků, ale i vícepatrových bytových domů ve vlastnictví bytového družstva, jehož členové se rozhodli převést své byty do jejich vlastnictví.

Samozřejmě, zajistíme i provedení vkladu v katastru nemovitostí a případně též založení společenství vlastníků jednotek.

Cena od 14 210 Kč včetně DPH a správního poplatku.

V případě zájmu o tuto službu nás kontaktujte na e-mailové adrese kancelar@danielgrimm.cz nebo prostřednictvím formuláře na naši stránkách.

Postavení rozhodčí komise spolku a její význam pro sport v ČR – 3. díl

Postavení rozhodčí komise spolku a její význam pro sport v ČR – 3. díl

Nezařazené

Mgr. Karel Gerhardt, advokátní koncipient

Úvod

 V rámci posledního článku ze série článků Postavení rozhodčí komise spolku a její význam pro sport v ČR, bude přiblíženo řízení před rozhodčí komisí spolku a možnosti zrušení jejích rozhodnutí.

Právní rámec

Úpravu řízení před rozhodčí komisí spolku upravuje zákon o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů (dále jen „ZRŘ“). Konkrétní úpravu řízení, která se vztahuje pouze na rozhodčí komisi spolku, najdeme v  části sedmé tohoto zákona (§ 40e−40k ZRŘ). Část sedmá vylučuje použití řady obecných ustanovení ZRŘ konkrétně[1] nebo lze takové vyloučení dovodit logických výkladem. Příkladem, kdy můžeme dovolit vyloučení některých ustanovení ZRŘ výkladem, jsou § 2 a 3, které řeší problematiku rozhodčí smlouvy. Takovou smlouvu nahrazují stanovy spolku, nadto je třeba pro založení pravomoci rozhodčí komise spolku existence sporné záležitosti, která náleží do spolkové samosprávy a současně musí být splněná podmínka, že tato záležitost spadá do působnosti rozhodčí komise spolku (viz 1. díl).

Mezi další tyto ustanovení můžeme zařadit § 5, § 6 (upravují povinnost mlčenlivosti rozhodce) a § 7 (upravuje konečný počet rozhodců) ZRŘ. Použití dalších ustanovení ZRŘ Grepl popisuje následovně „rozhodčí komise spolku rovněž zkoumá svou pravomoc (§ 15 ZRŘ), podání žaloby k rozhodčí komisi spolku, které ve věci nepřísluší rozhodnout, má tytéž účinky, jako podání žaloby u rozhodce ve věci, kde není dána arbitrabilita nebo arbitrovatelnost (§ 16 ZRŘ). Rovnost postavení stran je v řízení před rozhodčí komisí spolku samozřejmostí (§ 18 ZRŘ). V řízení před rozhodčích komisí spolku se uplatní taktéž pravidla pro součinnost soudu  (§ 20 a násl. ZRŘ), postup vedoucí ke smírnému vyřešení věci (§ 24 ZRŘ), pravidla o usnášení rozhodnutí a jiná pravidla, která ho týkají (§ 25 ZRŘ a násl.), a rovněž i ustanovení o tom, že se občanský soudní řád užije subsidiárně (§ 30 ZRŘ).“[2]

Zahájení řízení

Řízení před rozhodčí komisí spolku se zahajuje na návrh některé z aktivně legitimovaných osob (dále jen „žaloba“). Řízení je zahájeno doručením žaloby na adresu uvedenou ve stanovách spolku, případně na adresu sídla spolku, pokud stanovy neurčují výslovně jinou adresu.[3]  Žaloba by měla být dostatečně určitá, co do nároku a stran sporu, případně musí splňovat jiné náležitosti stanovené stanovami či vnitřním předpisem spolku, který upravuje řízení před rozhodčí komisí spolku.[4]

Jako aktivně legitimovanou osobu můžeme označit  člena spolku (sportovce či sportovní klub), samotný spolek a ve výjimečných případech bývalého člena spolku (členství zaniklo některým ze způsobů předvídaných v § 239 odst. 1. NOZ)[5]. V případě, že by byl žalobce mladší 18 let, musí být zastoupen zákonným zástupcem. Pokud by k jeho zastoupení nedošlo a byl by nařízen výkon rozhodnutí, může dojít k zastavení výkonu rozhodnutí dle § 35 odst. 1 písm. a) ZRŘ.[6]

Lhůty pro vydání rozhodnutí

Dle ZRŘ musí rozhodčí komise spolku o věci rozhodnutí do 3 měsíců od zahájení řízení. Spolek může tuto lhůtu modifikovat maximálně na 9 měsíců.[7] Tato lhůta začíná běžet ode dne doručení žaloby. Pokud není tato lhůta dodržena, může se strana sporu obrátit se svým nárokem na soud.[8] Spolky, které tuto lhůtu nemodifikovali, vystavují své rozhodce časové tísni, která se může odrazit v kvalitě jejich rozhodnutí.

Za konec lhůty pro vydání rozhodnutí můžeme označit den, kdy se rozhodčí komise spolku usnese na rozhodnutí, nikoliv právní moc rozhodnutí.  Dle Olíka, by mělo dojít alespoň k ústnímu vyhlášení rozhodnutí na jednání, nebo k jeho doručení jedné ze stran řízení.[9]

Pokud se některá ze stran obrátí se svým nárokem na soud, ačkoliv nedošlo ještě k uplynutí lhůty pro vydání rozhodnutí, může dojít k tomu, že řízení bude zastaveno na návrh druhého účastníka řízení dle § 106 odst. věty první OSŘ. Tento účastník by namítal, že pravomoc soudu není dána neboť věc má být projednána před rozhodčí komisí spolku. Takto může druhý účastník postupovat, i případě, kdy nebylo zahájeno řízení před rozhodčí komisí spolku a druhý účastník se obrátí se svým nárokem rovnou na soud.

Je otázkou, zda může soud věc projednat, prohlásili účastníci řízení dle § 106 odst. 1. věta první OSŘ, že netrvají na projednání věci před rozhodčí komisí spolku. Dle mého názoru by byl takový postup problematický. Samotné sportovní organizace mají často ve svých stanovách zakotveno, že veškeré spory, které vzniknou v rámci této organizace, musí být projednány nejprve u jejich orgánů. K posouzení otázky sporu dojde rychleji, než by tomu bylo u soudu a zpravidla se účastníci již na soud poté neobrátí. Tímto postupem dochází alespoň k částečnému obřemenění soudů.

I přes výše uvedené mám za to, že soud může věc projednat dle § 106 odst. 1. věty druhé OSŘ pokud nastane některá z těchto situací: „soud projedná věc i tehdy, jestliže zjistí, že věc nemůže být podle práva České republiky podrobena rozhodčí smlouvě, nebo že rozhodčí smlouva je neplatná, popřípadě že vůbec neexistuje nebo že její projednání v řízení před rozhodci přesahuje rámec pravomoci přiznané jim smlouvou, anebo že rozhodčí soud odmítl věcí se zabývat.“

O nákladech řízení rozhodne rozhodčí komise spolku v rozhodčím nálezu dle pravidel příslušné sportovní organizace. FAČR má problematiku náhrady nákladů řešenou skrze zásadu úspěchu ve věci a zásadu zavinění. Výše náhrady se pak odvíjí od hodnoty předmětu sporu.[10]ČOV řeší náhradu nákladů rovněž skrze zásadu úspěchu ve věci. Náhradu nákladů za právní zastoupení přiznává pouze v případech zvláštního zřetele.[11]

Základní východiska a podmínky pro zrušení nálezu rozhodčí komise spolku

Stát si ponechal možnost soudní kontroly rozhodnutí rozhodčí komise spolku, a to nejen z důvodu, že spor rozhoduje soukromoprávní subjekt, ale i z důvodu posílení práva na spravedlivý proces účastníků řízení ve spolkově rovině.

Základní právní úpravu pro zrušení nálezu rozhodčí komise spolku najdeme v § 40j ZRŘ. Zákonodárce tímto zakotvil možnost přezkumu nálezů přímo v části sedmé ZRŘ, a rozšířil tak důvody, pro které může být rozhodnutí rozhodčí komise spolku zrušeno vedle obecných důvodů pro zrušená rozhodčího nálezu dle § 31 ZRŘ. Tyto důvody můžeme dělit na zvláštní a obecné.

Zvláštními důvody pro zrušení rozhodčího nálezu soudem dle § 40j odst. 1. ZRŘ jsou skutečnosti, že rozhodčí komise spolku rozhodovala spor ve zjevném rozporu s dobrými mravy[12] nebo veřejným pořádkem. Tyto důvody zakládají dle Grepla[13] možnost meritorního přezkumu rozhodnutí soudem.[14] Naopak Kindl se přiklání k tomu, aby zůstal přezkum rozhodnutí dle těchto důvodů omezen a nedocházelo k posuzování věcné správnosti rozhodnutí.[15]  

Jak bude probíhat přezkum rozhodnutí na základě zvláštních důvodů ukáže teprve budoucí judikatura. Je otázkou, zda se přikloní spíše k restriktivnímu výkladu nebo udělá z řízení před rozhodčí komisí spolku určité předsoudní stádium a bude věc projednávat meritorně. Osobně mám za to, že by měl být přezkum spíše restriktivní. Pouze ve výjimečných případech, by mělo dojít k meritornímu rozsahu přezkumu.

Obecné důvody pro zrušení nálezu rozhodčí komise spolku jsou uvedeny v § 31 a násl. ZRŘ[16]. Kromě důvodu uvedeného v § 31 písm. f) ZRŘ, jde o procesní důvody. Toto ustanovení a celou část čtvrtou ZRŘ je třeba použít analogicky z důvodu speciality řízení před rozhodčí komisí spolku.

Návrh na zrušení nálezu rozhodčí komise spolku musí být podán na základě některého z výše uvedených důvodů do 3 měsíců od doručení nálezu účastníkovi řízení. [17] O zrušení nálezu rozhodčí komise spolku bude rozhodovat příslušný krajský soud dle § § 41 ZRŘ „K řízení o neplatnosti rozhodčí smlouvy a k řízení o zrušení rozhodčího nálezu podle části čtvrté tohoto zákona je v prvním stupni příslušný krajský soud. K ostatním řízením podle tohoto zákona je v prvním stupni příslušný soud, který by byl příslušný k řízení ve věci podle zvláštního předpisu, kdyby nebylo rozhodčí smlouvy.“  

Zruší-li krajský soud rozhodnutí rozhodčí komise spolku, může dále na návrh účastníka v řízení pokračovat ve věci a rozhodnout o ní za předpokladu, že byl nález vydán v rozporu s dobrými mravy nebo veřejným pořádkem. Pokud dojde k zrušení nálezu pro procesní vady dle § 31 ZRŘ bude v řízení pokračovat rozhodčí komise spolku.[18]

Pro doplnění, zrušení rozhodnutí rozhodčí komise spolku na základě žaloby dle § 258 NOZ je nepřípustné, pokud byla zcela jasně dána pravomoc rozhodčí komise spolku k rozhodnutí sporu. Budou-li se účastnící řízení domáhat zrušení rozhodnutí tímto postupem, dojde zpravidla k odmítnutí jejich žaloby.[19] 

Závěr

Konkrétní úprava řízení před rozhodčí komisi spolku může být u každé sportovní organizace jiná, přesto musí být zachovány základní principy, které jsou kladeny zákonem. Procesní pravidla nejsou zpravidla nastavena nijak složitě a neodchylují se v podstatných rysech od standartního rozhodčího řízení.

Úmyslem zákonodárce bylo posílit ochranu člena spolku, a to skrze rozšíření důvodů pro zrušení nálezu rozhodčí komise spolku o zvláštní důvody. Nicméně prozatím toto rozšíření přináší více otázek než odpovědí. V případě, že není zřízena rozhodčí komise spolku ve sportovní organizaci, či rozhoduje-li o některých sporných otázkách sama (např. vyloučení člena ze spolku) nebo je nečinná, bude rozhodovat o případných sporech soud.


[1] vylučuje použití ustanovení o stálých rozhodčích soudech

[2] GREPL, Jan. aktuální otázky spojené s rozhodčí komisí [online]. In ŠMÍD, Ondřej a kol. Olomoucké dny soukromého práva – 2018, IURIDICUM OLOMOUCENSE O.P.S. 22. s. Dostupné na <https://www.pf.upol.cz/fileadmin/userdata/PF/Veda_a_vyzkum/konference/odsp/ODSP18-FV.pdf>.

[3] Nejedná se povinnou náležitost OLÍK, Miloš. In: OLÍK, Miloš a kol. Zákon o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů: komentář. Vyd. 2. Praha: Wolters Kluwer, 2017. s. 315.

[4] OLÍK: Zákon o rozhodčím řízení…, s. 315-316.

[5] Bývalý člen by se mohl domáhat vyslovení neplatnosti vyloučení ze spolku.

[6] OLÍK: Zákon o rozhodčím řízení…, s. 316.

[7] Pokud by stanovy, vnitřní předpis či dohoda účastníku stanovily lhůtu delší než 9 měsíců, je třeba na tuto lhůtu pohlížet jako na neplatnou. Pokud některý z účastníků podal žalobu po uplynutí lhůty devíti měsíců k soudu
a druhý účastník by rozporoval námitkou delší lhůty uvedené například v písemné dohodě účastníků, soud by neměl k této námitce vůbec přihlížet.  Soud žalobu projedná a nebude přihlížet kvůli z důvodu rozporu s kogentním ustanovením zákona.  OLÍK: Zákon o rozhodčím řízení…, s. 322.

[8] § 40h ZRŘ

[9] OLÍK: Zákon o rozhodčím řízení…, s. 322.

[10] FOTBALOVÁ ASOCIACE ČESKÉ REPUBLIKY. Procesní řád FAČR, § 61 [online]. 25.9.2019 [cit. 23. února 2020]. Dostupné na: <https://urednideska.fotbal.cz/uredni-deska-predpisy?category=1>

[11] § 20 odst. 6 Jednacího řádu Rozhodčí komise ČOV [online]. 24. 11. 2016. [cit. 10.3.2020]. Dostupné na: <https://www.olympic.cz/text/56–rozhodci-komise-cov>

[12] Za dobré mravy lze považovat souhrn etických obecně zachovávaných a uznávaných zásad, jejichž dodržování je mnohdy zajišťováno i právními normami tak, aby každé rozhodnutí bylo v souladu s obecnými morálními zásadami demokratické společnosti.

[13] GREPL: aktuální otázky…, s. 25

[14] Takto vnímá tento přezkum i důvodová zpráva nepřijatého zákona o řízení před rozhodčí komisí spolku ve kterém bylo tyto důvody shodně zakotveny. Konkrétně uváděla, že „na rozdíl od rozhodčího řízení navrhuje, aby soud mohl přezkoumávat i věcnou stránku rozhodnutí“ Dále k těmto zvláštním důvodům uváděla konkrétně k §16 varianta I: „jedná se tak o omezený věcný přezkum.“ Autor neznámý. Návrh zákona o řízení před rozhodčí komisí spolku, včetně důvodové zprávy [online]. Obcanskyzakonik.justice.cz, 4. únor 2013 [cit. 26. února 2020]. Dostupné na: <http://obcanskyzakonik.justice.cz/index.php/home/zakony-a-stanoviska/doprovodnepredpisy/630-navrh-zakona-o-rizeni-pred-rozhodci-komisi-spolku>.

[15] KINDL: Úskalí spolkového práva.., 292-293 s.

[16] Grepl přirovnává tento procesní prostředek obrany k „řádnému opravnému prostředku, neboť z povahy věci má jeho podání účinky devolutivní (o takovém návrhu pak rozhoduje soud, orgán odlišný od rozhodčí komise) a byť účinek suspenzivní nesplňuje zcela (podání návrhu nemá účinky na odložení právní moci, neboť té již rozhodčí nález nabyl), tak soud z úřední povinnosti zkoumá, zda není dán důvod k odkladu vykonatelnosti nálezu. Pokud ano, nález je sice pravomocný, ale nelze vykonat.“ GREPL: aktuální otázky…, s. 24-25.

[17] § 32 ZRŘ + § 40e ZRŘ

[18] OLÍK: Zákon o rozhodčím řízení…, s. 329.

[19] usnesení Vrchního soudu v Praze sp. zn. 14 Cmo 30/2018, ze dne 26. 3. 2019

Úskalí změny výše pojistného

Úskalí změny výše pojistného

Nezařazené

Mgr. Karel Gerhardt, advokátní koncipient

Úvod

Víte, na základě, jakých skutečností dochází každoročně k zvýšení Vašeho pojistného, a jak má být ze strany pojišťovny oznámeno?

Tyto informace se dozvíte v našem krátkém příspěvku, který Vám blíže objasní problematiku zvyšování pojistného a jeho úskalí.

Na základě čeho pojišťovny novou výši pojistného určují?

Každoroční placení pojistného se týká většiny obyvatel ČR. Jedním z běžných typů pojištění je zákonné pojištění vozidel neboli povinné ručení. Pro zajímavost v ČR připadá celkem 573 aut na 1000 obyvatel. Výše pojistného u povinného ručení se mění téměř každý rok. Zákonodárce upravil problematiku zvyšování pojistného v § 2785 a násl. občanského zákoníku.

Dle zákona na základě změny rozhodných podmínek. Rozhodné podmínky jsou u povinného ručení například zvýšení cen oprav za auta či zvýšení ceny součástek, atd.

Změnu výši pojistného musí pojišťovna sdělit pojistníkovi nejpozději dva měsíce před dnem splatnosti pojistného za pojistné období, ve kterém se má výše pojistného změnit.  Ačkoliv se zdá tato formulace celkem jasná, má jeden zásadní nedostatek, neurčuje, jakou formou má dojít právě k onomu sdělení zvýšení pojistného.

Kde je háček…

Spousta zákazníků pojišťoven má sjednáno zasílání veškeré komunikace s pojišťovnou na email namísto zasílání dopisem na adresu svého bydliště. Jelikož je komunikace skrze email pro pojišťovny zdarma, jsme občas až zbytečně zahlceni emaily s různými sdělení, které zpravidla ani nečteme a často mohou zapadnout do tzv. spamu.

Jenže jeden z těchto emailů může být právě oním sdělením o zvýšení pojistného. Pokud pojištěnec nesouhlasí se zvýšením pojistného, musí oznámit svůj nesouhlas nejpozději do jednoho měsíce pojišťovně, v opačném případě se předpokládá, že se zvýšením souhlasí.

Stává se bohužel běžnou praxí, že pojišťovny zvýší pojistné i o dvojnásobek původní výše a čekají, jestli si zákazník sdělení všimne. V některých případech dokonce pojišťovny sami napomáhají tomu, aby sdělení o zvýšení pojistného zapadlo pojištěnci do spamu v emailu. Děje se tak například označením emailu nic neříkajícím názvem, který působí jako jiné běžné sdělení od pojišťovny, které dojde zákazníkovi několikrát za měsíc.

Takové jednání je v rozporu s předpisy na ochranu spotřebitele a také v rozporu s dobrými mravy, což je dle našeho názoru v právním státě nepřípustné.

Řešíte obdobný problém? Neváhejte nás kontaktovat. Naše kancelář je schopna Vám nabídnout řešení, aby nedošlo k zvýšení pojistného o nepřiměřenou výši.

Nepíšeme pohádky, děláme právo!

Mgr. Karel Gerhardt advokátní koncipient

advokátní kancelář Mgr. Daniela Grimma
Janáčkova 1089/20, 702 00 Ostrava
tel: + 420 770 114 524
ID datové schránky: yz96uej
www.danielgrimm.cz I FACEBOOK I Instagram

Postavení rozhodčí komise spolku a její význam pro sport v ČR – II. díl

Postavení rozhodčí komise spolku a její význam pro sport v ČR – II. díl

Nezařazené

Mgr. Karel Gerhardt, advokátní koncipient

Úvod

V rámci tohoto článku ze série článků Postavení rozhodčí komise spolku a její význam pro sport v ČR, budou přiblíženy požadavky na členy rozhodčí komise spolku.

Efektivita řízení před rozhodčí komisí spolku

Jedním z parametrů, které ovlivňují efektivitu řízení před rozhodčí komisí spolku, jsou osoby samotných rozhodců. Osoby rozhodců budou ovlivňovat průběh celého řízení nejvíce. Především jeho délku a kvalitu samotných rozhodnutí. Dle Maisnera „osobnost rozhodce, jeho flexibilita a profesionální vedení sporu jsou pak v takovém případě klíčové pro dosažení časově přijatelného efektu.“[1] Mezi další hlediska, které ovlivní kvalitu rozhodování, můžeme řadit kontinuitu působení rozhodce v dané sportovní organizaci. Delší působení ve sportovní organizaci může u rozhodce přinést lepší orientaci ve spolkovém prostředí a lepší přehled ve spolkových problémech.

Požadavky kladené na členy rozhodčí komise spolku

Počet rozhodců

Základní právní úpravu najdeme v § 266 NOZ. Toto ustanovení v odstavci prvém zní následovně: „Neurčí-li stanovy jinak, má rozhodčí komise tři členy, které volí a odvolává členská schůze nebo shromáždění členů spolku.“ Pokud by měl spolek zřízenou rozhodčí komisi, která by měla menší počet členů, nebudou mít rozhodnutí této komise jiné účinky než v rámci spolku[2]. Zákonodárce výslovně nestanovil, že spolek nemůže zřídit rozhodčí komisi spolku například o jednom členu. Tento požadavek však můžeme dovodit z úpravy řízení před rozhodčí komisí spolku dle § 40g zákona č. 216/1994 Sb. o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů (dále jen „ZRŘ“): „Komise může záležitost projednat a rozhodnout jen za přítomnosti většiny svých členů, nejméně však 3.“

Zletilost a bezúhonnost

Odstavec druhý ustanovení § 266 NOZ vymezuje minimální požadavky kladené na členy rozhodčí komise spolku, které můžeme označit za kogentní.[3]  „Členem rozhodčí komise může být jen bezúhonná zletilá a plně svéprávná osoba, která ve spolku nepůsobí jako člen statutárního orgánu nebo kontrolní komise. Nenavrhl-li nikdo vyslovení neplatnosti volby člena rozhodčí komise pro nedostatek bezúhonnosti, platí s výhradou změny okolností, že byla zvolena bezúhonná osoba.“ Spolek může tyto požadavky kladené na členy rozhodčí komise rozšířit.[4] Dle odborné literatury nemůže být členem rozhodčí komise právnická osoba.[5] Naopak členem rozhodčí komise může být fyzická osoba, která není členem spolku.[6]

Bezúhonnost můžeme analogicky posuzovat dle § 6 odst. 2. živnostenského zákona „tak, že za bezúhonnou se nepovažuje fyzická osoba, která byla pravomocně odsouzena pro trestný čin spáchaný úmyslně, jestliže byl tento trestný čin spáchán v souvislosti s činností spolku, anebo pokud se na ni nehledí, jako by nebyla odsouzena.“ Z hlediska problematiky zahlazení odsouzení by mohly tvořit výjimku „trestné činy, které byly spáchány v souvislosti s činností spolku, s ohledem na požadavek legitimního cíle a zjevné přiměřenosti vůči cíli, by mohly být takové osoby z funkce v rozhodčí komise spolku vyloučeny.“[7]

Neslučitelnost funkcí

Výše zmíněná neslučitelnost funkcí může být sportovní organizací rozšířena na jiné orgány. Pokud dojde ke zvolení člena rozhodčí komise do některého z těchto orgánů, mělo by zaniknout jeho členství.[8]

Podjatost

Otázku nepodjatosti člena rozhodčí komise upravuje odstavec třetí § 266 NOZ: „Z činnosti rozhodčí komise je vyloučen její člen, jemuž okolnosti případu brání nebo by mohly bránit rozhodovat nepodjatě.“ Kritéria posuzovaní nepodjatosti člena rozhodčí sportovní organizace jsou rozšířeny o důvody uvedené v  § 8 odst. 1. ZRŘ: „Rozhodce je vyloučen z projednávání a rozhodnutí věci, jestliže se zřetelem na jeho poměr k věci, k účastníkům nebo k jejich zástupcům je tu důvod pochybovat o jeho nepodjatosti,“ aplikovaným prostřednictvím § 11 ZRŘ. Tyto kritéria bude třeba u jednotlivých členů rozhodčí komise posuzovat méně striktně, než je tomu tak u rozhodců či soudců.[9] Samotný požadavek nepodjatosti
je promítnutím práva na spravedlivý proces ve spolkové rovině.[10]

Pokud se člen rozhodčí komise nevyloučí sám z projednávané věci[11] a vyjde-li u něho některý z výše uvedených důvodů najevo, rozhodne o jeho podjatosti, na návrh účastníka, samotná rozhodčí komise (tedy zbylí členové). Z ustanovení § 40i ZRŘ můžeme dovodit, že je v tomto případě vyloučena pravomoc soudu dle § 12 ZRŘ. V případě rozhodování o podjatosti či nepodjatosti člena rozhodčí komise nemá soud žádnou pomocnou roli oproti běžnému rozhodčímu řízení.

Zakotvení rozhodování o námitce podjatosti v rámci rozhodčí komise vede ke značnému urychlení její činnosti a rozhodování Pokud by rozhodoval o námitce podjatosti soud, nemusely by být lhůty pro vydání rozhodnutí, uvedené v § 40h ZRŘ, dodrženy. [12]

Sportovní organizace by mohla modifikovat možnost přezkumu námitky podjatosti ve smyslu § 12 odst. 2  ZRŘ a založit tak pravomoc soudu k přezkumu. Takové rozhodnutí by se dalo označil jako krok, který jde zcela proti smyslu a účelu ustanovení § 40i ZRŘ. Jednalo by se o značné rozšíření pravomoci soudu v rámci činnosti rozhodčí komise spolku, které by šlo zcela proti úmyslu zákonodárce, jenž tuto možnost vyloučil a přenesl právě tuto činnost na samotnou rozhodčí komisi.  I když lze většinou ustanovení zákona o rozhodčím řízení modifikovat, v tomto specifickém případě, možnost úpravy, nevidím jako zcela reálnou.

Jedním z posledních názorů odborné literatury[13] ale je, že vyloučení možnosti soudního přezkumu lze považovat za neústavní, a pokud by rozhodčí komise rozhodla např. tak, že člen komise není vyloučen či by byly vyloučeni všichni členové, měl by mít účastník řízení možnost zákonnost takového rozhodnutí přezkoumat, i když tím značně naruší průběh tohoto řízení a rozhodci nebudou moci vydat rozhodnutí v zákonných lhůtách. Vše ale záleží na budoucí judikatuře soudů, jak se k výkladu tohoto ustanovení postaví.

Z poslední judikatury týkající se rozhodování o námitce podjatosti, můžu zmínit například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 11. 2020, sp. zn, 23 Cdo 1337/2019[14]. Toto rozhodnutí je aplikovatelné i na řízení před rozhodčí komisí spolku, vzhledem ke vztahu ZRŘ a řízení před rozhodčí komisí spolku. Pokud projednával věc vyloučený rozhodce rozhodčí komise spolku, je toto důvodem pro zrušení nálezu, ale to pouze ve smyslu, že zde je důvodná pochybnost o jeho nepodjatosti vzhledem k jeho poměru k věci, účastníkům nebo jejich zástupcům. Zároveň jestliže účastníci řízení o této podjatosti nevěděli v předchozím řízení, kde ji nemohli uplatnit. Nemůže se jednat pouze o důvod, že člen rozhodčí komise spolku nesplnil informační povinnost dle § 8 odst. 2. ZRŘ.

Volba členů rozhodčí komise a možnost kooptace[15]

Členové rozhodčí komise spolku jsou voleni a odvoláváni členskou schůzí nebo shromážděním členů spolku dle § 266 odst. 1 NOZ. Zákonodárce tímto reaguje na možnost, kdy členská schůze není vždy nejvyšším orgánem spolku.[16] V rámci činnosti rozhodčí komise spolku by nemělo nic bránit využití institutu kooptace s menšími omezeními. Kooptace bude praktická při nahrazení několika členů rozhodčí komise, kdy nebude třeba svolávat příslušný orgán spolku jen kvůli dovolení členů tohoto orgánů mimo pravidelné schůze. Nadto může rozhodčí komise fungovat nadále, pokud splňuje všechny výše zmíněné požadavky, i přesto že skončí některým členům jejich funkční období. Jako podstatný zásah lze vnímat kooptaci velkého počtu nových členů rozhodčí komise (½ celkového počtu).[17] Tomuto problému by mohlo předejít zakotvení možnosti kooptace pouze z náhradníků, kteří byli zvoleni jako řádní členové rozhodčí komise.[18]

Funkční období

Funkční období člena rozhodčí komise je obecně 5leté (viz § 246 odst. 1. NOZ), není-li ze strany spolku jeho délka modifikována. Obecně by toto funkční období nemělo být delší než 9 let. Pokud spolek modifikuje tuto hranici nad 9 let, nelze vyloučit možnost zrušení takto dlouhého funkčního období prostřednictvím žaloby na neplatnost části stanov pro rozpor s dobrými mravy. Dvořák se k délce funkčního období nad 9 let vyjadřuje následovně: „s přihlédnutím k nejdelšímu funkčnímu období, které právní řád České republiky vůbec zná a kterým je funkční období 9 let prezidenta a viceprezidenta Nejvyššího kontrolního úřadu ČR (§ 10 odst. 2 zákona č. 166/1993 Sb., o Nejvyšším kontrolním úřadu, ve znění pozdějších předpisů), lze konstatovat, že za rozporné s dobrými mravy, a tudíž absolutně neplatné, je možno považovat každé funkční období, jež překračuje dobu 9 let.“ [19]

Problematika zápisu údajů do spolkového rejstříku

V odborné literatuře nepanuje shoda, zdali je zápis členů rozhodčí komise spolku[20] do veřejného rejstříku[21], pro vznik funkce člena rozhodčí komise spolku, aktem deklaratorní či konstitutivním. Dle Kohouta rozhodnutí rozhodčí komise spolku, která nemá zapsány výše uvedené údaje, jsou vykonatelná pouze uvnitř spolku.[22] Sokol považuje tento zápis za konstitutivní.[23] Dle Dobrozemského nezapsaní všech údajů do veřejného rejstříku nemá vliv na rozhodování rozhodčí komise spolku. Tento názor shrnuje slovy: „rozhodčí komise je zřizována stanovami a volena nejvyšším orgánem spolku, přičemž volba nabývá účinnosti (kandidáti se stávají členy) okamžikem zvolení (ukončením hlasování, vyhlášením výsledků voleb, potvrzením nejvyšším orgánem) či jiným určeným dnem, nikoliv až zápisem do spolkového rejstříku. Zápis tak má pouze deklaratorní účinky, což znamená, že pouze osvědčuje vznik, změnu nebo zánik právní skutečnosti. Není dle mého názoru myslitelné, že v případě prodlevy mezi volbou rozhodčí komise a jejím zápisem do spolkového rejstříku (např. v řádu měsíců) bude rozhodčí komise od svého zvolení do okamžiku zápisu považována za kvazi rozhodčí orgán spolku bez statusu dle § 265 obč. zák. (byť všechny zákonné požadavky na rozhodčí komisi jinak splňuje), a následně po provedení zápisu tento „status“ získá…. Tato situace je v rozporu s principem právní jistoty účastníků řízení i samotného spolku, a proto nemůže tento výklad obstát“

Závěr

Základní požadavky zakotvené zákonem (bezúhonnost, svéprávnost, zletilost, neslučitelnost funkcí) nejsou pro členy komise zcela dostačující z toho důvodu, že jsou velmi benevolentní a splnit je může téměř jakákoliv fyzická osoba.  Samotné sportovní organizace tyto požadavky ve svých stanovách zpřísňují a například Fotbalová asociace České republiky vyžaduje u svých rozhodců právní vzdělání. Jiné sportovní v České republice mají alespoň v rozhodčí komisi několik členů s právním vzděláním. Rozšíření požadavků, na členy rozhodčí komise, lze hodnotit velmi kladně.


[1] MAISNER, Martin. Efektivita rozhodčího řízení. Bulletin advokacie, 2018, č. 9, s. 46

[2] Dle Dobrozemského by mohla být rozhodčí komise, která nemá dostatečný počet členů, jakýmsi mezistupněm v rámci rozhodovací činnosti spolku. Spolek by přesto neměl tento orgán označovat jako rozhodčí komisi spolku, ale výslovně uvést, že jde o jiný orgán. DOBROZEMSKÝ, Václav. Rozhodčí komise spolku. Účetnictví neziskového sektoru (Wolters Kluwer) r. 2017, č. 7, s. 16.

[3] LAVICKÝ, Petr. Občanský zákoník I: obecná část (§ 1-654): komentář. V Praze: C.H. Beck, 2014. s. 1246 

[4] například o povinnost právní vzdělání rozhodce

[5] Dobrozemský vychází především z koncepce členství, které je založeno na osobním principu a zároveň vylučuje aplikaci § 152 odst. 2 NOZ. DOBROZEMSKÝ, Rozhodčí komise.., s. 16.

[6] DOBROZEMSKÝ, Rozhodčí komise.., s. 16.

[7] GERHARDT, Karel. Rozhodovací mechanismy ve sportu v současné legislativě. Olomouc, 2020. Diplomová práce. Univerzita Palackého v Olomouci. Právnická fakulta. Vedoucí práce: JUDr. Petr Prchal. 16 s.

[8] DOBROZEMSKÝ, Rozhodčí komise.., s. 16..

[9] „Povaha věci však jednoznačně předjímá, že zpravidla bude situace taková, že členové rozhodčí komise budou znát účastníky sporu blíže než na základě náhodných setkání. Lze předpokládat, že člen rozhodčí komise a případný účastník sporu mohou být i v mnohem častějším kontaktu. Lze rovněž předpokládat, že někteří členové rozhodčí komise spolku budou dokonce zároveň sami členy spolku.“ OLÍK, Miloš In: OLÍK, Miloš a kol. Zákon o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů: komentář. Vyd. 2. Praha: Wolters Kluwer, 2017. s. 325.

[10] LAVICKÝ, Petr. Občanský zákoník I: obecná část (§ 1-654): komentář. V Praze: C.H. Beck, 2014. s. 1246

[11] § 40i ZRŘ „Člen komise, u něhož vyšly najevo okolnosti uvedené v § 11, je povinen vyloučit se z projednávání věci. Nevyloučí-li se člen komise, rozhodne o návrhu strany na jeho vyloučení komise.“

[12] nadto např. FAČR má zakotveno, že pokud nedojde ke shodě uvnitř komise, rozhodne o vyloučení předsednictvo Sboru rozhodců a tímto ještě rozšiřuje možnost přezkumu uvnitř tohoto orgánu, takový typ modifikace můžeme vnímat jako žádoucí.

[13] LISSE, Luděk. Sportovní právo. Rozhodování sporů v oblasti sportu v ČR. Praha: C.H. Beck, 2020, s. 304

[14] Nejvyšší soud se především zabýval otázkou, zdali nesplnění informační povinnosti rozhodce o své o podjatosti dle § 8 odst. 2 ZRŘ, je důvodem pro zrušení rozhodčího nálezu dle § 31 písm c) ZRŘ. Konstatoval, že tato skutečnost nemůže být samotným důvodem pro zrušení rozhodčího nálezu. Podjatost rozhodce zakládá především jeho poměr k věci, účastníkům a jejich zástupcům. Z tohoto důvodu lze zrušit rozhodčí nález jen za situace, že informace nesdělené rozhodcem jsou takového charakteru, že lze důvodně pochybovat o jeho nepodjatosti na základě některého z těchto tří kritérií.

[15] přibrání nového člena do voleného sboru nikoli volbou, ale rozhodnutím již zvolených členů

[16] SVEJKOVSKÝ, Jaroslav a kol. Právnické osoby v novém občanském zákoníku: komentář:[§ 118-418]. 1. vydání.  Praha: C.H. Beck, 2013, s. 232.

[17] GERHARDT, Karel. Rozhodovací mechanismy ve sportu v současné legislativě. Olomouc, 2020. Diplomová práce. Univerzita Palackého v Olomouci. Právnická fakulta. Vedoucí práce: JUDr. Petr Prchal. 19 s.

[18] SVEJKOVSKÝ: Právnické osoby.. s. 232

[19] DVOŘÁK, Jan. In: ŠVESTKA a kol. Občanský zákoník: Komentář, Svazek I, (§ 1-654). Praha: Wolters Kluwer ČR, 2014, s. 716(§246 odst. 1 NOZ)

[20] Spolek musí v souladu s § 29 odst. 1 písm. c) ZVŘ zapsat údaje o této komisi – její název, počet členů, adresu pro doručování a identifikační údaje o konkrétních členech této komise.

[21] Dle zkoumaní Zechovského byli ve veřejném rejstříku „ve 111 případech zapsáni členové takového orgánu, ve 31 případech byl v rejstříku uveden pouze počet členů orgánu, nikoliv však jejich jména.“  ZECHOVSKÝ: Rozhodčí komise spolku.., s. 169-180.

[22] KOHOUT, David. Rozhodčí komise spolku podle § 265 obč. zák. a její využitelnost při řešení sporů uvnitř sportovních asociací. RaP, 2015, č. 1, s 2.

[23] SOKOL, Tomáš. Spolkové rozhodčí komise: otázky zatím bez odpovědi [online]. pravniradce.ihned.cz, 10. září 2015

Postavení rozhodčí komise spolku a její význam pro sport v České republice – I. díl

Postavení rozhodčí komise spolku a její význam pro sport v České republice – I. díl

Nezařazené

Mgr. Karel Gerhardt, advokátní koncipient

Tato série článků čtenáři přiblíží postavení rozhodčí komise spolku v tuzemském právním prostředí a její význam pro sport a samotné sportovce. Oblast sportu a vztahy v něm vznikající, můžeme označit za velmi rychlé a dynamické. Potřeba řešit tyto spory v oblasti sportu rychle[1] a specializovanými orgány, je nezbytným krokem k dalšímu vývoji sportu v tuzemsku. Profesionální kariéra sportovce je omezena na krátký úsek jeho života a jakékoliv negativní rozhodnutí[2] může vést i ke konci jeho kariéry.

Rozhodčí komise spolku byla opětovně zavedena do našeho právního řádu občanským zákoníkem (dále jen „NOZ“).[3] Rozhodčí komise spolku je fakultativním orgánem spolku, který nemusí mít spolek zřízen.

Činnost rozhodčích komisí spolků a význam jejich rozhodování se uplatňuje především v oblasti organizování sportovních soutěží, kde vzhledem k historickému vývoji organizace sportu v evropském prostředí působí tyto spolky běžně jako faktické monopolní či dominantní subjekty na trhu příslušného sportovního odvětví, což praktické důsledky činnosti rozhodčích komisí těchto spolků ještě umocňuje

Všechny významnější sportovní organizace[4] v tuzemsku jsou spolky a rozhodčí komisi mají zřízenou Rozhodčí komise sportovních organizací působí velmi aktivně a dopad jejich rozhodnutí na sportovce (členy těchto organizací) má stále větší význam. Tento význam můžeme dovodit nejen z částek sporů[5] či jejich dopadu na činnosti klubu a jejich členů (hráčů)[6], ale především v založení překážky věci rozhodnuté a v možnosti vymoci rozhodnutí rozhodčí komise spolku mimo vnitřní mechanismy sportovní organizace, tedy i exekučně.

Působnost rozhodčí komise spolku

Základní vymezení působnosti rozhodčí komise spolku najdeme v § 265 NOZ. Rozhodčí komise rozhoduje sporné záležitosti náležející do spolkové samosprávy[7], a to v rozsahu určeném stanovami. Nevymezí-li stanovy působnost rozhodčí komise spolku, uplatní se pravidlo obsažené ve výše zmíněném § 265 NOZ, věta za středníkem, do působnosti rozhodčí komise bude spadat rozhodování sporů mezi členem spolku a spolkem o zaplacení členského příspěvku a přezkoumávání rozhodnutí o vyloučení člena[8]. Pro přehlednost si označíme tuto působnost jako základní. Tato působnost vzniká již samotným zřízením rozhodčí komise spolku. Pokud se spolek rozhodne působnost rozhodčí komise modifikovat, jeví se jako problematická otázka, jakým způsobem může rozšířit základní působnost rozhodčí komise stanovenou zákonem, a tedy co vše může zařadit do sporných záležitostí náležící do spolkové samosprávy.

Jako nejméně problematickou oblast můžeme obecně vnímat rozhodování sporů mezi členy sportovních organizací (tedy mezi hráčem a klubem nebo samotnými kluby). K této problematice zmiňuje Kindl[9] rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 3009/2013: „Oprávnění spolků upravit práva a povinnosti svých členů stanovami… je třeba vnímat jako možnost stanovit si vlastní pravidla pro fungování a řešení vztahů mezi spolkem a jeho členy, případně mezi členy navzájem, nikoliv však jako nástroj, na jehož základě by bylo možno popřít zákonnou úpravu vztahů mezi fyzickými či právnickými osobami a atrahovat si pravomoc určovat smluvní práva  a povinnosti svých členů bez opory v zákoně či ve smluvním ujednání.“[10]Dále zde můžeme zařadit spory mezi členy spolku a sportovními orgány (např. spory o přezkum uložené sankce) a spory mezi spolkovými orgány (např. spory o pravomoc). Všechny tyto spory pak musí být podřaditelné pod spory související se spolkovými záležitostmi.[11] Vyloučeny jsou spory ze smluvních vztahů, pokud je stranou této smlouvy hráč (člen spolku) a samotná sportovní organizace (spolek).[12]

Lisse doporučuje přesně vymezit okruh sporů, které může rozhodčí komise rozhodovat, ve stanovách. Spolky by neměly okruh sporů, které může řešit rozhodčí komise spolku, rozšiřovat více než je nezbytné a vymezení působnosti by měly pečlivě uvážit.[13] Nejlépe problematiku působnosti rozhodčí komise shrnuje Olík „Odpověď na otázku, co patří do spolkové samosprávy a co už do spolkové samosprávy nepatří, bude předmětem judikatorního vývoje. Limitem pro stanovení hranice, které záležitosti mohou stanovy spolku označit jako záležitosti, o nichž je oprávněna rozhodovat rozhodčí komise spolku, však zaručeně bude ochrana základních lidských práv, ale i základní zásady soukromého práva. Na tomto místě je třeba zmínit, že jistou ochranou členům spolku proti možnému excesu rozhodčí komise spolku bude nepochybně možnost domáhat se zrušení rozhodčího nálezu i v případě, že komise rozhodovala spor ve zjevném rozporu s dobrými mravy nebo veřejným pořádkem; k tomu blíže viz komentář k § 40j z. r. ř.“[14]

Další možností, jak modifikovat působnost rozhodčí komise spolku ze strany sportovní organizace, je zúžení základní působnosti vymezené zákonem. Může se tak stát v případě, kdy o vyloučení člena ze sportovní organizace rozhoduje samotná rozhodčí komise spolku či spolek nemá zakotvenou žádnou poplatkovou povinnost.[15]

Mimo tyto kategorie můžeme zařadit působnost rozhodčí komise Českého olympijského výboru, která je „zcela ojedinělým druhem působnosti v České republice, je působnost rozhodčí komise ČOV. Tuto působnost nelze podřadit pod ani jednu z výše kategorii uvedených kategorií. Důvodem je že ČOV ve svých stanovách vymezila, že její rozhodčí komise rozhoduje o odvolání proti rozhodnutí spolků, jejichž předmětem je sportovní činnost a dále o porušení antidopingových pravidel (ve smyslu Směrnice pro kontrolu a postih dopingu ve sportu v České republice a Světového antidopingového kodexu). Do působnosti je zahrnuto i rozhodování o opravných prostředcích za předpokladu, kdy pravomoc k přezkumu rozhodčí komise ČOV zakládají stanovy nebo jiné předpisy spolku, který není členem ČOV.“[16] Dle Lisseho je takové vymezení působnosti rozhodčí komise spolku nepřípustné a rozhodnutí o odvolání nemá žádné účinky. [17]

Závěr

Mnoho sportovních organizací v ČR mělo zřízenou rozhodčí komisi bez přímé opory v zákoně, ještě před účinností NOZ. Rozhodnutí těchto orgánů byla závazná pouze uvnitř sportovní organizace a samotná povaha rozhodnutí tohoto orgánu a jeho nestrannost byla pochybná. Pokud sportovní organizace transformují své tzv. rozhodčí komise či vytvoří teprve rozhodčí komisi v souladu se všemi zákonnými podmínkami uvedenými v NOZ, budou rozhodnutí tohoto orgánu vynutitelná i mimo vnitřní mechanismy sportovní organizace. Nové postavení rozhodčí je bezesporu krokem vpřed k posílení autonomie sportovních organizací. Vzhledem k novému významu rozhodnutí rozhodčí komise, tedy především k exekuční vymahatelnosti těchto rozhodnutí, je třeba pohlížet na tyto rozhodnutí i kriticky, protože zasahují do práv sportovců vetší měrou, než tomu bylo doposud.[18]

Sportovní organizace, která se rozhodne zřídit rozhodčí komisi, bezesporu zvýší svou nezávislost. Pokud sportovní organizace zřídí rozhodčí komisi měla by především dbát o to, aby byl tento orgán obsazen osobami (rozhodci), jenž jsou dostatečně způsobilí vydávat rozhodnutí v takové kvalitě, aby mohly být exekučními tituly a nebude docházet k jejich rušení například jenom pro formální nedostatky. Pokud by docházelo k častému rušení rozhodnutí rozhodčí komise, budou vznikat na straně sportovní organizace nemalé nadbytečné náklady a k zvýšení nezávislosti sportovní organizace nedojde.[19]  

V dalším článku budou přiblíženy požadavky na jednotlivé členy rozhodčí komise, řízení před rozhodčí komisí spolku a možnosti rušení jejích rozhodnutí.


[1] Potřeba řešit spory rychle a efektivně vybízí k alternativnímu řešení sporů.

[2] např. pozastavení činnosti, neplatnost přestupu

[3] Naposledy byla rozhodčí komise upravena v našem právním řádu v roce 1951, a to jako spolkový rozhodčí nebo smírčí soud.

[4] Půjde o sportovní svazy, unie, federace či jinak nazvané útvary, které organizují jednotlivá sportovní odvětví.

[5] Z nedávných kauz, které byly medializovány: spor Martina Haška a AC Sparta Praha, uložena povinnost zaplatit částku ve výši 22 miliónů korun.

[6] Např. Spor hokejových klubů Vsetína, Přerova, Havířova a ČSHL –kdy v rámci reorganizace mládežnických soutěží došlo k tomu, že juniorské týmy těchto klubů byly přeřazeny z nejvyšší soutěže do druhé nejvyšší soutěže juniorů.

[7] Tato část působnosti je kogentní povahy a spolek se nemůže od ní odchýlit a rozšířit působnost rozhodčí komise spolku na jiné záležitosti. LISSE, Luděk. Sportovní právo: rozhodování sporů v oblasti sportu v ČR. V Praze: C.H. Beck, 2020. 129 s.

[8] K reálnému uplatnění této působnosti je třeba existence nějakého druhu poplatkové povinnosti člena spolku, kterou zákon přímo nestanovuje a existence možnosti vyloučení člena spolku zakotvenou ve stanovách.

 GREPL, Jan. aktuální otázky spojené s rozhodčí komisí [online]. In ŠMÍD, Ondřej a kol. Olomoucké dny soukromého práva – 2018, IURIDICUM OLOMOUCENSE O.P.S. 18–27 s. Dostupné na <https://www.pf.upol.cz/fileadmin/userdata/PF/Veda_a_vyzkum/konference/odsp/ODSP18-FV.pdf>.

[9] KINDL, Milan a kol. Úskalí spolkového práva. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2017. 286 s.

[10] Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. února 2015, sp. zn. 28 Cdo 3009/2013

[11] LISSE, Luděk. Sportovní právo: rozhodování sporů v oblasti sportu v ČR. V Praze: C.H. Beck, 2020. 129 s.

[12] Tuto otázku již řešila i prvorepubliková judikatura: „Působnost rozhodčího soudu, jemuž dle stanov spolku náleží rozhodovati o všech záležitostech z poměru spolkového, jest obmezena na poměry ze vzájemného vztahu spolku a jeho členstva, jak upraven jest stanovami, a nelze ji rozšiřovati na ryze obchodní vztahy ku členům (na př. na nákup zboží pro členy).“ Nejvyšší soud Československé republiky, R I 1497/22, [Vážný 2146]

[13] LISSE, Luděk. Sportovní právo: rozhodování sporů v oblasti sportu v ČR. V Praze: C.H. Beck, 2020. 129 s.

[14] OLÍK, Miloš. In: OLÍK, Miloš a kol. Zákon o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů: komentář. Vyd. 2. Praha: Wolters Kluwer, 2017. s. 268.

[15] GREPL, Jan. aktuální otázky spojené s rozhodčí komisí [online]. In ŠMÍD, Ondřej a kol. Olomoucké dny soukromého práva – 2018, IURIDICUM OLOMOUCENSE O.P.S. 18–27 s. Dostupné na <https://www.pf.upol.cz/fileadmin/userdata/PF/Veda_a_vyzkum/konference/odsp/ODSP18-FV.pdf>.

[16] GERHARDT, Karel. Rozhodovací mechanismy ve sportu v současné legislativě. Olomouc, 2020. Diplomová práce. Univerzita Palackého v Olomouci. Právnická fakulta. Vedoucí práce JUDr. Petr Prchal. 14 s.

[17] LISSE, Luděk. Mezinárodní a národní sportovní arbitráž a její aktuální otazníky [online]. EPRAVO.CZ. 26. 11. 2018.  [cit.15. ledna 2020], Dostupné na <https://www.epravo.cz/top/clanky/mezinarodni-a-narodni-sportovni-arbitraz-a-jeji-aktualni-otazniky-108438.html>

[18] GERHARDT, Karel. Rozhodovací mechanismy ve sportu v současné legislativě. Olomouc, 2020. Diplomová práce. Univerzita Palackého v Olomouci. Právnická fakulta. Vedoucí práce: JUDr. Petr Prchal. 42-44 s.

[19] GERHARDT, Karel. Rozhodovací mechanismy ve sportu v současné legislativě. Olomouc, 2020. Diplomová práce. Univerzita Palackého v Olomouci. Právnická fakulta. Vedoucí práce: JUDr. Petr Prchal. 42-44 s.

Neplatnost smlouvy o spotřebitelském úvěru

Neplatnost smlouvy o spotřebitelském úvěru

Nezařazené

Uzavřeli jste úvěrovou smlouvu a následně jste se nestačili divit, kolik zaplatíte na úrocích a různých poplatcích?

Nemusí být vše ztraceno. Vystupuje-li žadatel v pozici spotřebitele, musí úvěrující instituce splnit řadu povinností, zejména informačního charakteru. Zároveň by však měl prověřit schopnost žadatele úvěr splácet.

Ne všechny instituce tyto povinnosti plní tak jak by měly. Přitom, jejich porušení může mít za následek až neplatnost úvěrové smlouvy.
Je-li smlouvá neplatná, má dluží povinnost vrátit věřiteli v přiměřené době pouze částku, kterou si vypůjčil. Tedy bez úroků a poplatků. Musí se však obrátit na příslušné instituce a učinit určitá právní jednání.

Chcete-li vědět, zda je Vaše smlouva platná, obraťte se na nás. Prostudujeme si podklady, věc nezávazně posoudíme, a následně Vám doporučíme další postup. Samozřejmě, bude-li mít za to, že je smlouva neplatná učiníme za Vás příslušná podání.

Pošlete nám mail! Budeme Vás zpětně kontaktovat.

grimm@danielgrimm.cz

Vybržďování pohledem trestního práva

Vybržďování pohledem trestního práva

Nezařazené

Antonín Veselý, paralegal

Stephen Hawking kdysi prohlásil: „Agresivita, největší zlozvyk lidstva, zničí civilizaci.“ Při tomto citátu se možná mnohým z vás vybaví krvavé záběry z válek, jiným asi jen ranní cesta autem do práce. Je smutným faktem, že se silnice stávají čím dál častěji jevištěm plným agrese a nenávisti vůči druhým, kteří si jen dovolili řídit pomaleji a opatrněji. I zde je však nutné mít na mysli, že jakékoliv jednání vytváří následky, a to i právní. Těžko se pak divit, když vídáme agresivní řidiče na lavici obviněných pro podezření ze spáchání trestného činu.

I. Trocha statistiky na úvod

Automobil se od svého vzniku dostal do podvědomí lidí jako snadno dostupný a mnohdy již neodmyslitelný prostředek běžného života. Není tedy překvapující, že dle statistik European Automobile Manufacturers Association se v roce 2018 na celém světě vyrobilo 98,1 milionů vozidel.  Bez povšimnutí by neměla zůstat informace Ministerstva dopravy České republiky uvádějící, že k 18. 9. 2018 byl počet platných řidičských průkazů v České republice 6 078 136.[1]

I přes rapidní vývoj technologií a bezpečnostních prvků, patří řízení vozidla k nejrizikovějším každodenním činnostem. Dle statistiky Policie České[2] republiky došlo v roce 2019 na našem území k 107 572 nehodám, z toho v 20 806 případech se jednalo o autonehody s následky na životě a zdraví[3]. Statistika dále uvádí, že hlavní příčinnou nehod řidičů motorových vozidel je nesprávný způsob jízdy (67,7 %). Rizikovost silniční dopravy dále umocňuje agresivní jednání některých řidičů. 

Současná doba staví mnoho lidí pod společenský, pracovní či osobní tlak, který v nich vyvolává negativní emoce.[4] Zároveň neustále roste hustota silničního provozu. Dochází k omezování plynulosti dopravy například z důvodů oprav. Tyto faktory jsou důvodem zvyšující se agresivity řidičů. Některé zdroje uvádějí, že nepřizpůsobivé chování způsobuje až 40 % dopravních nehod. Pod mírnější formy tohoto jednání lze zařadit například vulgární nadávky při řízení. Můžeme polemizovat, že vulgarity většinou obtěžují jen případné spolupasažéry ve vozidle, ale může přerůst v jednání, které již zasahuje do sféry ostatních účastníků silničního provozu. 

II. Vybržďování a Nejvyšší soud

Jedním z nejčastějších projevu vyšší agresivity v dopravě je tzv. vybržďování. Určitou definici vybržďování můžeme nalézt v usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 3 Tdo 1155/2018: „Vybržďování spočívá ve změně směru jízdy na krátkou vzdálenost, brždění velmi intenzivně a zastavení v jízdním pruhu, navíc v reakci na předchozí počínání vybržďovaného řidiče, jímž se cítil obviněný v průběhu předchozí jízdy omezen, přičemž v důsledku jednání obviněného může dojít ke zničení vozidla obviněného i poškozeného“.  Je tedy podstatné, že řidič ke svému nebezpečnému manévru přistoupí, aniž je k tomu donucen okolnostmi provozu či technickými důvody. Jak dále uvádí Nejvyšší soud v usnesení sp. zn. 6 Tdo 1027/2012: „Prudké a bezdůvodné snížení rychlosti vozidla řízeného pachatelem, které učinil v úmyslu vytrestat řidiče vozidla jedoucího za ním a které vedlo či mohlo vést k dopravní nehodě…“. Je tedy zřejmé, že cílem vybržďování je uskutečnění určité formy osobní msty. Obdobného názoru je i ředitel a zakladatel Dopravní akademie Robert Kotál, který ve svém článku uvádí „Takto jednající řidiči se snaží někoho vytrestat, dát mu za vyučenou, pomstít se. Ty jsi mi hned neuhnul, tak já ti teď ukážu, kdo je tady pánem.[5]

Současný český právní řád agresivitu za volantem konkrétně nikterak neupravuje, jak poukázal již v roce 2011 ve svém rozhovoru pro iRozhlas JUDr. Jan Kněžínek, Ph.D.: „Problém stávající právní úpravy je, že agresivita je v ní víceméně skrytá, respektive stávající právní úprava na ni příliš nepamatuje.“[6]  Přesto je pochopitelné, že jej nenechává tzv. „bez povšimnutí“. 

III. Nedbalost aneb chybovat je lidské

Může ovšem nastat situace, kdy k jednání, které se na první pohled jeví jako „úmyslné vybržďování“, dojde i bez záměru řidiče „potrestat“ vozidlo za sebou. Příkladem může být nezkušený šofér, který si pod tlakem splete pedál nebo řidič, který má neadekvátní obuv (například pracovní obuv s širokou pevnou špičkou), a tím dojde k zhoršení koordinace pohybu nohy a následnému sešlápnutí brzdového pedálu. 

Obecně platí pro řidiče povinnost vycházející z § 4 písm. a), zákona č. 361/2000 Sb., zákon o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů: „Při účasti na provozu na pozemních komunikacích je každý povinen chovat se ohleduplně a ukázněně, aby svým jednáním neohrožoval život, zdraví nebo majetek jiných osob ani svůj vlastní…,“. Pokud během své cesty řidič vozidla jedná v rozporu s citovaným ustanovením, může se dopouštět přestupku na základě § 125c odst. 1 písm. k) z. č. 361/2000 Sb. Dále ustanovení § 15 odst. 1 z. č. 250/2016 Sb., o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich, uvádí: „K odpovědnosti fyzické osoby za přestupek se vyžaduje zavinění. Postačí zavinění z nedbalosti, nestanoví-li zákon výslovně, že je třeba úmyslného zavinění.

V případě „neúmyslného vybržďování“ se předpokládá, že řidič jedná v nedbalosti, protože zde absentuje složka vůle. Z těchto důvodů se nabízí možnost toto jednání klasifikovat jako přestupek. Jak však uvádí Mgr. et Bc. Karel Cibulka ve svém příspěvku uveřejněném v Trestněprávní revue, č. 10/2017: „Pachatelé těchto deliktů přitom v rámci obhajoby obvykle namítají, že k uvedenému jízdnímu manévru byli donuceni nějakou vnější okolností (např. zareagovali na věc před vozidlem) nebo nějakou vlastní technickou chybou. V návaznosti na tyto námitky pak v právní rovině zpravidla zpochybňují úmysl jinému způsobit prostou či těžkou újmu na zdraví.“

Je tedy zřejmé, že situace musí být důkladně příslušnými orgány prošetřena. Nemělo by se vycházet jen z „jednání pachatele vyjádřeného ve zjištěném skutkovém stavu, […], ale i z ostatních rozhodných skutkových okolností v popisu skutku.“, jak uvádí Nejvyšší soud ve svém usnesení sp. zn. 3 Tdo 1155/2018.  Je nezbytné se zabývat například možným předchozím konfliktem mezi řidiči či jejich chováním za volantem (dodržování dopravních předpisů). K tomu slouží zejména svědecké výpovědi, záznamy z kamerového systému či znalecké posudky. 

Objasnění všech těchto skutečností a vytvoření komplexního obrazu situace je totiž zcela nezbytné k tomu, aby soud dokázal správně vyhodnotit konkrétní situaci a stanovit míru zavinění daného řidiče, jinými slovy, zda šlo o čin nedbalostní nebo úmyslný.

IV. 

Právě vnitřní vztah k provedenému činu je pomyslný jazýček na miskách vah a je zcela jisté, že odborná i laická společnost odlišně nahlíží na případy „úmyslného vybržďování“. Tento čin již je schopen ohrozit či přímo poškodit právem chráněné zájmy, a to na základě úmyslu či nebezpečné pohnutky, čímž roste míra nebezpečnosti a škodlivosti pro společnost.

V případě prokázaného „úmyslného vybržďování“ se jedná o tak vysokou míru agresivity a nežádoucího chování, že se postihování tohoto jednání prostředky správního práva jeví i ve světle usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 3 Tdo 1155/2018, jako nedostatečné a dochází tak k aplikaci předpisů trestního práva v souladu se zásadou subsidiarity trestní represe ve smyslu § 12 odst. 2 z. č. 40/2009 Sb., trestní zákoník (dále jen „TZ“).

Jak jsem již uvedl, v současné době nenalezneme soustředěnou a specifickou úpravu trestných činů v dopravě, ve které by byly konkrétní trestněprávní postihy nejzávažnějších projevů agresivity za volantem.

Navzdory tomuto faktu se může řidič vozidla svým nebezpečným jednáním dopustit trestného činu, a to za předpokladu, že naplní požadavky, které stanovuje TZ. Jedná se o obecné znaky trestného činu a tzv. typové znaky specifického trestného činu uvedeného ve zvláštní části TZ.

Mohou nastat situace, kdy na základě „úmyslného vybržďování“ dojde k dopravní nehodě s faktickými následky na životech, na zdraví či na majetku. Tyto případy jsou pro posouzení soudu přeci jen jednodušší, protože zde se „reálně něco stalo“. Je pochopitelné, že pachatel je potrestán na základě následku jeho jednání, kdy mu jeho agresivní styl jízdy jde k tíži. Dochází tak k aplikaci § 145, § 146, § 228 a v závažnějších případech může dojít k naplnění § 272 TZ. 

Daleko složitější se jeví situace, kdy se řidič uchýlí k „úmyslnému vybržďování“ avšak k dopravní nehodě vůbec nedojde. Jak již bylo výše uvedeno, Nejvyšší soud zaujal stanovisko, že „úmyslné vybržďování“ je již vysoká míra agresivity, která není pro společnost žádoucí a osoby, které se tohoto jednání dopustí musí být postiženy předpisy trestního práva. Vysoce problematická se jeví aplikace ustanovení zvláštní části TZ v případech, kdy se bavíme pouze o hypoteticky možném následku, o to více v oblasti natolik specifické, jakou je současná silniční doprava. Nejvyšší soud důkladně vyhodnotil hypotetický následek, ke kterému mohlo jednání agresivního řidiče vést a v současné době přistupuje k aplikaci § 146 TZ, a to ve vývojovém stádiu pokusu dle § 21 TZ.

VI. Proč právě ublížení na zdraví?

Nejvyšší soud uvedl ve svém usnesení sp. zn. 8 Tdo 379/2017: „Již tato konstelace sama o sobě svědčí pro reálnou možnost vzniku dopravní kolize, přičemž si v takové situaci lze snadno představit i závažné až fatální následky. […] případná jejich srážka by bez jakýchkoliv pochybností znamenala vážné ohrožení zdraví i života všech zúčastněných.“ Soud zde kromě závěru o reálnosti vzniku dopravní kolize poukázal na možné následky, kdy uzavírá, že pachatel musel být srozuměn, že může ohrozit i zdraví jiné osoby. Z těchto důvodů přikročil k výše uvedené kvalifikaci činu. 

Tento závěr soudu ve svém článku na epravo.cz kritizuje advokát Jan Vučka z advokátní kanceláře Dvořák Hager & Partners, s. r. o.[7]: „Jenže proč právě ublížení na zdraví? Zavinění vůči ublížení na zdraví se dovozuje z existence zavinění vůči dopravní nehodě. Ovšem dopravní nehody mají celé spektrum možných následků; od žádného zranění až po smrt. Proč je tedy u vybržďování běžně volen právě následek spočívající v prosté újmě na zdraví, a nikoli jiný následek?“ Dále ve svém článku poukazuje na povědomí o množství smrtelných nehod na silnicích. Na základě této teze dochází k otázce, proč není vybržďování kvalifikováno jako trestný čin vraždy dle § 140 TZ ve vývojovém stádiu pokusu dle § 21 TZ. 

Nejvyšší soud ve svém usnesení sp. zn. 8 Tdo 379/2017 uvádí: „Dostačujícím byl tudíž znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství, MUDr. Miroslava Ďatka, Ph. D., a výslech tohoto znalce u hlavního líčení, kde podrobně popsal, jaká zranění při nehodách tohoto druhu obvykle vznikají. S ohledem na to, že k žádnému zranění nedošlo, byly závěry tohoto znalce logicky jen teoretické, to však jejich výpovědní hodnotu nikterak nesnižuje.“ Lze mít za to, že soud vycházel z faktu, že u dopravních nehod dochází častěji ke škodě na zdraví než na životech (více statistika PČR v úvodní části) a spolu s praktickými poznatky odborníka z odvětví soudního lékařství došel k závěru, že spravedlivější je aplikace § 146 TZ, ve vývojovém stádiu pokusu dle § 21 TZ.

VII.Já je chtěl je vyškolit, ne jim ublížit“ Vážně?

Pro naplnění subjektivní stránky trestného činu ublížení na zdraví dle § 146 TZ je podstatné, aby pachatel jednal úmyslně, avšak to samo o sobě nepostačuje. Ve svém rozhodnutí č. 22/1968-I Nejvyšší soud ČSSR uvedl: „K naplnění subjektivní stránky trestného činu ublížení na zdraví podle § 221 odst. 1 tr. zák. nestačí, že pachatel jednal úmyslně, nýbrž musí být prokázáno, že jeho úmysl směřoval ke způsobení následku uvedeného v tomto ustanovení, tj. ke způsobení ublížení na zdraví.“ 

Dle ustálené judikatury soudy vnímají vnitřní vztah pachatele k následkům jeho činnosti jako úmysl, a to konkrétně úmysl nepřímý (eventuální) dle § 15 odst. 1 písm. b) TZ. Podstata eventuálního úmyslu spočívá v tom, že pachatel věděl o tom, že trestný čin spáchat může, a pro případ, že jej spáchá, byl s tím srozuměn. „Způsobení takového následku však není přímým cílem pachatele, ani nevyhnutelným prostředkem (přímo ho nechce), neboť pachatel sleduje svým záměrem cíl jiný, který může být z hlediska trestního práva jak cílem relevantním, tak i cílem nezávadným.“ (3 Tdo 257/20183 Tdo 1155/2018). Jak uvádí Nejvyšší soud ve svém usnesení sp. zn. 3 Tdo 1155/2018: „Na takové srozumění pak usuzujeme z toho, že pachatel nepočítal s žádnou konkrétní okolností, která by mohla zabránit následku, který si pachatel představoval jako možný, a to ať už by šlo o jeho vlastní zásah, nebo o zásah někoho jiného.“ Je důležité, že pro eventuální úmysl postačí pouhá představa možnosti výsledku, kterou pachatel uskutečnil svým jednáním, jak uvádí Nejvyšší soud v usnesení sp. zn. 4 Tdo 1010/2014.

Z těchto důvodů se judikatura Nejvyššího soudu shoduje, že v situacích, kdy řidič spoléhá jen na šťastnou náhodu (zde na včasnou reakci vybržďovaného řidiče), jedná v eventuálním úmyslu, čímž naplňuje subjektivní stránku trestného činu ublížení na zdraví dle § 146 TZ.

VIII. A co třeba obecné ohrožení

Významným se stalo usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 8 Tdo 945/2018. V soudem řešeném případě došlo ze strany pachatele k vytvoření překážky v silničním provozu (prudce najel do levého (rychlého) jízdního pruhu před vozidlo poškozeného, přestože to nevyžadovala dopravní situace a jízdní pruh před ním byl volný, začal bezdůvodně intenzivně brzdit až do úplného zastavení vozidla). Toto jednání způsobilo řetězovou reakci intenzivního brždění a úhybných manévrů řidičů jedoucích za pachatelem. Následkem jednání pachatele bylo těžké ublížení na zdraví nezletilého, který následně zraněním podlehl, dvě další těžké újmy na zdraví, ublížení na zdraví a několik poškozených vozidel. 

Soud uznal pachatele vinným zločinem obecného ohrožení podle § 272 
odst. 1 alinea první, odst. 2 písm. d) TZ. 

            Zločinu obecného ohrožení se dopustí, kdo úmyslně způsobí obecné nebezpečí tím, že vydá lidi v nebezpečí smrti nebo těžké újmy na zdraví nebo cizí majetek v nebezpečí škody velkého rozsahu tím, že zapříčiní požár nebo povodeň nebo škodlivý účinek výbušnin, plynu, elektřiny nebo jiných podobně nebezpečných látek nebo sil, nebo se dopustí jiného podobného nebezpečného jednání, způsobí-li takovým činem těžkou újmu na zdraví nejméně dvou osob nebo smrt. 

Soud ve svém usnesení došel k závěru, že pachatel se způsobem provedení činu, časem i místem spáchání činu a jeho povahou, zejména účinností prostředků, které pachatel použil, dopustil obecně nebezpečného jednání: „Vydáním lidí v nebezpečí smrti nebo těžké újmy na zdraví ve smyslu znaků trestného činu obecného ohrožení se rozumí takové ohrožení nejméně sedmi osob.“ Postupně ve svém rozhodnutí rozvedl, že pachatel naplnil všechny znaky skutkové podstaty: „Se zřetelem na takto popsanou trestnou činnost obviněného Nejvyšší soud nemohl jeho dovolací námitky přijmout, jelikož veškeré předpoklady pro posouzení předmětného skutku jakožto zločinu obecného ohrožení podle § 272 odst. 1 alinea první, odst. 2 písm. d) tr. zákoníku byly v projednávané věci evidentně splněny.“ 

Tento případ může sloužit jako příklad toho, že vybržďování může vzhledem k časté nepředvídatelnosti silničního provozu nepříjemně eskalovat. Je to jenom další důkaz nebezpečnosti takového jednání. Zároveň však ukazuje, že justice není bezbranná a může dojít i na uložení vyšších trestních sazeb.

IX. Je auto zbraň?

            Když se podíváme do dřívější judikatury můžeme nalézt na „úmyslné vybržďování“ poněkud odlišný pohled, a to například v usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 3 Tdo 648/2009. V tomto případě obviněný opakovaně předjížděl vozidlo poškozené a následně po zařazení zpět do jízdního pruhu prudce a bezdůvodně zabrzdil skoro do zastavení. Nejvyšší soud uvedl: „touto hazardní jízdou, tedy opakovaným nenadálým zastavováním z bezprostřední blízkosti a jízdou tzv. „nárazník na nárazník“ se obviněný snažil přinutit poškozenou k zastavení vozidla, které řídila, a k případnému navázání kontaktu s jeho osobou.“

            Obviněný byl soudem první instance odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvou let pro spáchání zločinu vydírání spáchaného se zbraní (v současném TZ se jedná o § 175 odst. 2 písm. c) ). Obviněný se skrze svého právního zástupce odvolal (následně podal i dovolání) s argumentací, že: „automobil sice lze považovat za zbraň, avšak pouze v případě, pokud jím pachatel útočil vůči tělu poškozeného. V posuzovaném případě byla ovšem poškozená zcela izolovaná ve svém vozidle, takže útok vůči jejímu tělu by nebyl důraznější.“ Na základě tohoto vyjádření obviněného Nejvyšší soud nejdříve vyhodnotil jeho celkové agresivní jednání, načež uvedl: „Okolnost, že útok vedený motorovým vozidlem, které řídil obviněný, nebyl veden bezprostředně vůči tělu poškozené, nýbrž vůči poškozené, která seděla v jiném motorovém vozidle, nijak neeliminovalo účinnost použití motorového vozidla obviněným jako zbraně. Naopak, důsledky jednání obviněného i přes tuto skutečnost mohly být v případě dopravní nehody velmi závažné a zcela srovnatelné s útokem směřujícím přímo proti tělu poškozené.“ Nejvyšší soud dovolání odmítl jako zjevně neopodstatněné, přesto poukázal na nebezpečnost „úmyslného vybržďování“ a zdůraznil, že vozidlo může být v některých případech zbraní. 

Závěr

Jak jsem tímto článkem poukázal, vybržďování, ať již s faktickým následkem v podobě dopravní nehody či bez něj, je velmi nebezpečné a zcela jistě nezodpovědné jednání. I přesto se za poslední roky stává častým nešvarem na českých silnicích. Justice ukazuje, že spravedlnost není slepá a dokáže toto jednání postihovat. Začít však musíme každý sám u sebe. Skutečně nám stojí neznámý člověk a pár vteřin pocitu nadřazenosti za potencionálních několik let za mřížemi či v horších případech za doživotní pocit viny pro zničený lidský život?  Pojďme si společně v autech raději pustit rádio a jiných řidičů si nad míru nezbytně nutnou nevšímat. Uděláme tak nejlíp pro sebe i pro své okolí.


[1] Počet řidičských průkazů (ŘP) skupiny B v roce 2017 a k 18. 9. 2018 [online]. [cit. 2020-12-09]. Dostupné z: https://www.mdcr.cz/Ministerstvo/Zadost-o-poskytnuti-informace-(1)/Poskytnute-informace/Pocet-ridicskych-prukazu-(RP)-skupiny-B-v-roce-201

[2] INFORMACE o nehodovosti na pozemních komunikacích v České republice v roce 2019 [online]. s. 29 [cit. 2020-12-09]. Dostupné z: https://www.policie.cz/soubor/informace-o-nehodovosti-prosinec-2019-pdf.aspx

[3] Celkově bylo při dopravních nehodách v roce 2019 usmrceno 547 osob.

[4] ŠTIKAR, Jiří, HOSKOVEC, Jiří a ŠMOLÍKOVÁ, Jana. Psychologická prevence nehod. Karolinum, 2006, s. 91. ISBN 9788024610962.

[5] KOTÁL, Robert. Defenzivní jízda [online]. [cit. 2020-12-09]. Dostupné z: https://www.defenzivnijizda.cz/2016/05/31/vybrzdovani/

[6] JANSA, Petr, HROMÁDKA, Martin, PRESOVÁ, Eva, BUMBA, Jan. Agresivita za volantem roste, české zákony na ni ale příliš nepamatují [online]. [cit. 2020-12-09]. Dostupné z: https://www.irozhlas.cz/zpravy-domov/agresivita-za-volantem-roste-ceske-zakony-na-ni-ale-prilis-nepamatuji_201101101939_mhromadka

[7] VUČKA, Jan. Vybržďování a trestněprávní paradoxy [online]. [cit. 2020-12-09]. Dostupné z: https://www.epravo.cz/top/clanky/vybrzdovani-a-trestnepravni-paradoxy-106924.html

Odpovědnost za zranění protihráče ve fotbalovém zápase

Odpovědnost za zranění protihráče ve fotbalovém zápase

Nezařazené

(rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 493/2015)

Antonín Veselý, paralegal

Může se zdát, že je sport samostatným odvětvím řídícím se vlastními pravidly. Do jisté míry ano, ale ani sportovci nejsou vyňati z působnosti právního řádu, a dopadají na ně normy „klasického občanského práva“. V této oblasti tak dochází k občanskoprávním sporům (viz případ M. Haška ml.) či případům, na něž je nutno aplikovat normy trestního práva.

Odpovědnost za skluz

Jedním ze stěžejních rozhodnutí v oblasti náhrady škody je rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 493/2015. V tomto případě řešil Nejvyšší soud případ, kdy hráč fotbalového týmu (hráč 1) během zápasu tzv. skluzem při souboji o balon způsobil protihráči (poškozený) tříštivou zlomeninu holení kosti a zlomeninu lýtkové kosti. Poškozený hráč následně hráče 1 žaloval o náhradu vzniklé škody. Svou žalobu založil primárně na § 415 starého občanského zákoníku (utkání proběhlo v roce 2012): „Každý je povinen počínat si tak, aby nedocházelo ke škodám na zdraví, na majetku, na přírodě a životním prostředí.“ (v současném občanském zákoníku upravuje tzv. prevenční povinnost ustanovení § 2900, které z ustanovení § 415 obč. z. vychází).

Předpoklady odpovědnosti za škodu způsobenou sportovním zákrokem

Nejvyšší soud dospěl k závěrům, že je nutné v prvé řadě posoudit, zda chování hráče 1 bylo v rozporu s pravidly fotbalového utkání (hráč obdržel za zákrok žlutou kartu – nižší trest). Problém spočívá v tom, že skluz jako takový není pravidly striktně zakázanou technikou. Zároveň skluz provedený v rozporu s pravidly automaticky neprokazuje brutalitu a nesportovnost hráče 1, jak se dovolával poškozený. Jinými slovy, samotné porušení pravidel sice je základním předpokladem pro založení odpovědnosti za škodu, nikoli však jediným.  V souvislosti s tímto posouzením Nejvyšší soud poukázal, že je třeba zohlednit samotný charakter uvedeného sportu, přičemž fotbal vyhodnotil jako dynamický sport, při kterém dochází k vzájemnému kontaktu hráčů (a kontakt je přímo žádoucí). 

„…Každý, kdo se takového sportu účastní, si musí být tohoto rizika vědom a určitou, v daném druhu sportu obvyklou míru rizika tedy vědomě akceptuje. Pokud dojde ke zranění hráče, je namístě posoudit nejen, zda spoluhráčem provedený herní zákrok byl v souladu s předepsanými pravidly hry, ale též za jakých okolností k němu došlo…“

„…rozhodčí neposoudil jednání žalovaného při střetu účastníků jako použití nepřiměřené síly, brutality, úmyslné, násilné nebo se záměrem zranit spoluhráče. Takový výklad odpovídá i judikatuře soudů Německa a Rakouska, jejichž právní řády jsou našemu nejbližší…“ 

„…při opačném výkladu (nepřiměřených požadavcích na opatrnost hráčů) by fotbal přestal být atraktivní hrou, neboť hráči by v obavě ze soudních sporů přestali soupeřit, a tím by tento sport ztratil zcela smysl.“

Nejvyšší soud na základě výše uvedeného došel k závěru, že ne každé porušení sportovních pravidel zakládá občanskoprávní odpovědnost za újmu na zdraví dle § 415 obč. z. (resp. § 2900 OZ).

Je však na místě zdůraznit, že každá situace musí být individuálně posouzena a vyhodnocena. 


Vzdání se práva na náhradu újmy jako podmínka poskytnutí pomoci ze strany státu (COVID-I, COVID-II, ANTIVIRUS)

Nezařazené

Antonín Veselý, paralegal

Jistě se všichni shodneme, že současná situace není zcela běžná a zároveň není pro nikoho jednoduchá. Z právního hlediska můžeme hovořit o bezprecedentní situaci, kterou o to více zhoršují nařízení i jiné mediální výstupy Vlády České republiky. 

Tím pochopitelně nechci říci, že nařízení jsou špatná, protože bych se nerad vměšoval do mechanismů, které mne přesahují. Nicméně zmatečnost, nepřehlednost a mnohdy až nahodilost nařízení důvěru národa neposiluje. A buďme zcela upřímní, pokud se nám sami členové vlády mezi sebou dohadují na Twitteru, budou se do stejných šarvátek pouštět i občané.

Debata na diskusních fórech se zdramatizovala po rozhodnutí Městského soudu v Praze ve věci sp. zn. 14 A 41/2020, ve kterém soud rozhodl o zrušení mimořádných opatření Ministerstva zdravotnictví vydaných v souvislosti s výskytem onemocnění COVID-19 v České republice.

Jedna strana poukazuje na složitost celé situace a vládu omlouvá, druhá strana kontruje argumenty o amatérství vládních činitelů. Objevuje se však i další skupina, která bere rozhodnutí jako fakt a zamýšlí se spíše nad možnými důsledky ve vztahu k náhradě škody.

Přijde podnikatel přijetím pomoci o právo na náhradu škody?

Vedle polemik ohledně rozsahu náhrad lze zaznamenat i obavy z vypočítavosti vlády. Konkrétně, že si stát vše pojistil tím, že do žádostí o finanční pomoc, resp. následných dohod uzavíraných v rámci programu Antivirus, ukryl ustanovení o vzdání se jiných nároků při přijetí určité finanční podpory. 

Jinými slovy se podnikatelé bojí, že přijetím některé z nabízených státních podpor se vzdají možnosti požadovat náhradu škod (například ztrátu zisku). Zde je nutno říci, že v tzv. „pětadvacítce“ takovéto ustanovení nenalezneme, otazník však zůstává u balíčků vládní pomoci nazvané „COVID I“ a „COVID II“, které kolem sebe mají auru tajemnější než hrad v Karpatech. 

Obecně a stručně k odpovědnosti

Pojďme si tedy simulovat situaci, v níž stát skutečně šikovně zakomponoval ustanovení o vzdání se nároku na náhradu újmy. Rád bych tedy rozvedl svou úvahu, proč by se k těmto ustanovením nepřihlíželo.  

Občanský zákoník přijatý v roce 2012 se v úpravě právní odpovědnosti za škodu rozhodl navázat na ustanovení ABGB, čímž došlo k odklonu od starého občanského zákoníku (z. č. 40/1964 Sb.). Základní myšlenkou bylo vytvoření duality právní odpovědnosti – odpovědnost smluvní (kontraktní) a mimosmluvní (deliktní). Jak již název napovídá, kontraktní odpovědnost vzniká porušením závazku uzavřeného mezi stranami. Deliktní odpovědnost pak vzniká buď jiným protiprávním úkonem (tedy ne porušením smluvního závazku) nebo škodní událostí, se kterou je normativně spojena odpovědnost. 

Současná situace, kdy z důvodu pandemie a vládních opatření dochází na straně podnikatelů k újmě, spadá do odpovědnosti deliktní. Tedy například, pokud nastane situace, že v důsledku vládních opatření dojde ke ztrátě zisku podnikatele, je za tuto újmu podnikatele pravděpodobně odpovědný stát na základě krizového zákona (Byť se lze setkat i s názory opačnými). Nyní však vyvstává otázka: lze se těchto nároků předem vzdát? 

„(Ne)platnost“ vzdání se práva

Starý občanský zákoník v § 574 odst. 2 stanovoval, že dohoda, kterou se někdo vzdává práv, jež mohou v budoucnosti teprve vzniknout je neplatná. Toto ustanovení bylo kogentní. Nový občanský zákoník se od tohoto přístupu odchýlil, zakotvil možnost vzdání se práva, ale současně v § 2898 stanovil limity smluvní volnosti. Dle tohoto ustanovení se poškozený nemůže předem vzdát práva na náhradu škody způsobené úmyslně, z hrubé nedbalosti, anebo jde-li o člověka a poškození jeho přirozených práv. O tyto případy tedy nejde. 

Velmi podstatná však je druhá část ustanovení, která říká: „nepřihlíží se ani k ujednání, které předem vylučuje nebo omezuje právo slabší strany na náhradu jakékoli újmy. V těchto případech se práva na náhradu nelze ani platně vzdát.“

Podnikatel jako slabší smluvní strana

Je těžké hodnotit současnou situaci, přesto si dovoluji tvrdit, že podnikatelé, kteří se snaží zabezpečit přežití svých podniků s využitím všech možností, které jim jsou nabízeny, se rychle dostávají do pozice slabší strany. Jsou postaveni před hotovou věc. Při sjednávání dohod se státem nemohou o jejich obsahu jakkoli vyjednávat. 

Ostatně představte si situaci, kdy se vám před očima může hroutit VÁŠ podnik, nad nímž jste trávili každou volnou chvíli, denně přemýšleli, jak jej vylepšit a posunout… Myslím, že v této situaci by mnozí z nás podepsali i ďáblův úpis (tím samozřejmě nechci nijak přirovnávat). 

Tak jak to tedy je?

Jaké tedy budou dopady v našem fiktivním případě? Pokud by ustanovení o vzdání se nároku na náhradu újmy bylo začleněno do žádosti o finanční pomoc nebo dohody uzavírané se státem, dle mého by se k nim nepřihlíželo. K „neplatnosti“ by měl soud přihlédnout i bez návrhu poškozeného (ex offo) na základě § 588 občanského zákoníku, a to proto, že takové jednání odporuje zákonu a vzhledem k rozsahu a současné situaci zjevně narušuje veřejný pořádek.

Tímto příspěvkem jsem chtěl vyjádřit myšlenku, že i kdyby se takováto „pojistka“ ze strany státu v příslušných dokumentech objevila, nemusí to nutně znamenat, že podnikatel přijde o možnost dovolávat se náhrady škody. Správnost mé úvahy však bude muset konečně posoudit až nezávislý soud. Výše vzpomínaný rozsudek Městského soudu v Praze nám každopádně ukazuje, že není na místě házet flintu do žita.